Do třetice. Už jsme informovali o dojmech ze zkoušky, po nějaké době se dostalo i na zpracování dojmů z premiéry. Ve druhém textu padla zmínka o lidech, vybavených „profesionálními“ fotoaparáty, je tady čas na obrázky.
Přesto, že by mělo jít primárně o obrazové dojmy, nebudou chybět ani písmenka. Nejprve citace z FB Lorety:
Od prvního impulsu k zářijové premiéře uplynulo čtrnáct měsíců. Více než rok vznikala divadelní inscenace Hany Strejčkové a jejího týmu „Půlnoc v pohraničí“, inspirovaná historií rumburské Lorety a zdejšího kapucínského kláštera. Autorka připravila inscenaci o jedné noci, při níž někdo svou důstojnost našel a další ji nadobro ztratil. Výslednou podobu si během dvou premiér v neděli 22. 9. 2019 přišlo do klášterního kostela sv. Vavřince a ambitu lorety prožít více než sto čtyřicet diváků. Počet to byl maximální, víc by se jich do nevelkého prostoru u kaple Sv schodů nevešlo.
Po úvodu v klášterním kostele se návštěvníci vydali spolu s herci na cestu do ambitu. Představením provázela hudba Michala Müllera. O technické řešení a nasvícení se postaral Tomáš Strejček. Na varhany hrála Martina Pavlasová. Vedle herců z uměleckého uskupení FysioArt se představili i místní ochotníci. Díky všem za velké nasazení!
Recenzi tu nenajdete, nemůže ji napsat někdo, kdo u projektu stál od počátku, byl vtažen do příprav a viděl postupný zrod emocemi nabitého představení. Představení, v němž se protnuly osudy několika postav, historických i nově stvořených, které o květnové noci roku 1950 přišly do rumburského kapucínského klášterního kostela. Ten 4. května navštívily naposledy. Předem připravená Akce K (klášter) násilím ukončila 270 let dlouhou existenci kláštera. Emotivní rozuzlení všech dějových linek se odehrálo u kaple Sv. schodů, kam vtrhli příslušníci Státní bezpečnosti.
Kdo nestihl rumburskou premiéru, může se 6. 12. 2019 vydat na pražskou premiéru.
V citovaném textu je pro mne jedna důležitá myšlenka – ani já nejsem schopen podat nestranné svědectví. Jak už to tak u práce Hany Strejčkové nějakou dobu je, mohu jakýmsi zázrakem přičichnout k postupnému zrodu a vidím tak, co spadne pod stůl, co bylo původně myšleno jinak, odkud kam se co posunulo a přesunulo. Nedokážu posoudit, jak vlastně výsledný tvar působí na obyčejného diváka. Vím toho víc, než průměrný medvěd. Navíc když se to teď posunulo do roviny, že jsem nestál jen na jedné straně barikády. Přišel jsem o část představení jednak technickou výpomocí, jednak děláním křoví.
Ale konec keců. Jde o obrázky. Tentokrát bez vodoznaku. Protože by to byla dvojnásobná práce. Nejsou totiž všechny moje (někdo si už nejspíš všiml, že občas nejsem sám a mám zdatnou výpomoc).
