Než jsem se stačil rozkoukat po návratu z dovolené, byla místa na obě představení Půlnoci v pohraničí vyprodána. Díky přízni (a důvěře) autorky a režisérky Hany Strejčkové jsem měl unikátní možnost zúčastnit se (coby divák) předposlední (sobotní) zkoušky.
Nechvalně známá, ale dlouhá léta před širší veřejností, najmě mládeží, tajená Akce K, tedy násilné zrušení mužských klášterů v Československu v roce 1950, dostala v této inscenaci dramatickou a sugestivně zpřítomňující podobu.
Ocitáme se v noci z 3. na 4. května roku 1950 v rumburském kostele sv. Vavřince. Zbývá jen pár hodin před plánovaným vyklizením jednoho z posledních klášterů v česko-německém pohraničí. Kostel navštěvují různé postavy – historické i ty stvořené autorkou (v jednom případě i doslova fyzicky). V obrovském hereckém nasazení tří dramatických postav mladých lidí se zračí divokost oné doby. V klidném pohybu postav představujících starších osoby je vyrovnanost, snad moudrost získaná prožitými lety, vírou v dobro…
Opět a znovu mě udivuje náročnost kompozice, skvělá „domalba“ hudební (byť v této chvíli zčásti zatím jen reprodukovaná), předtočené historické komentáře dokreslující spíše málomluvný a především pohybově dynamický děj.
Vůbec mi v tu chvíli nevadí, že jsou vidět režisérské pokyny, tu a tam pohyb fotografky (já si taky pořídil pár snímků), však je to zkouška. Co mě fascinuje? Vše je naplno, jako kdyby už se hrálo před početnějším publikem, než jsme já, moje žena a další asi tři lidé… Při představě, že zítra všechny čeká totéž třikrát, zatínám všechny čtyři palce, aby se Matěj Pour, Jean-Marie Amez-Droz, Filip Novák a Barbora Ješutová ve zdraví dočkali konce třetího představení.
Ne, hned nejsem nadšený, prozatím jen vtažený, zjitřený – vjemy k té pravé radosti ze shlédnutého dozrávají až později. A dozrály k rozhodnutí, že Půlnoc v pohraničí musím vidět ještě alespoň jednou. Proto si podrobnosti ponechám až po shlédnutí „ostrého“ představení.
Připojuji pár potemnělých fotek – bez blesku (abych nerušil) – prostě na zkoušku!
A na zítřek přeju jen vše dobré – a divákům prima (i když dramatický až drastický) zážitek. Historie to byla nepěkná, což nové dílo Hany Strejčkové a celého kolektivu emotivně dokládá. Dává smysl připomínat tyto historické okamžiky.
Text a foto: Milan Hrabal
