V úterý 30. července 2019, v předvečer svátku sv. Ignáce, se ve Všemilech sešla velmi různorodá společnost při výjimečné příležitosti. Je to už dlouhá doba, kdy jsem vzal zázrak ve Všemilech na vědomí. To, co se tehdy zdálo neuvěřitelné, nemožné, neuskutečnitelné, bylo za těch pár let mnohonásobně překonáno. Na místě v podstatě již neexistující márnice svítí novotou hřbitovní kaple a sám hřbitov čeká na zahájení svého znovuužívání svému původnímu účelu.
Co asi tak sdělit. Co mohu já, pohan, psát o mši jezuitského kněze Františka Hylmara v úžasném prostoru skalní kaple? Co mohu já, který sice činnost „funebráků“ sleduje, ale nikdy nebyl schopen vstát, jít a přiložit ruku k jejich obdivuhodnému dílu? Co mohu já, který za ty roky nedokázal najít ani korunu a zařadit se mezi početné dárce, kteří přispívali a přispívají k obnově tohoto místa? Co mohu já, kterého psaní nebaví a neumí ho, poté, co jsem si přečetl úchvatnou reportáž mistra slova Rostislava Křivánka? Jen mlčet a obdivovat. A dát zapravdu prohlášení představiteli zaniklého spolku Heimetverband Kreis Tetschen-Bodenbach, který místo aby při své likvidaci zbylé prostředky projedl a propil, jak by se nejspíš stalo u nás, věnoval zbytek jmění na stavbu kaple. Ano, pobyt v prostoru hřbitova vyrvaného minulosti a zapomnění skutečně navozuje dojem halucinace, natolik je neuvěřitelný…
