40. ročník Mezinárodního svátku lužickosrbské poezie v Budyšíně očima českého básníka a překladatele Milana Hrabala (Vzpomínání na legendu lužickosrbské poezie).
V sobotu 13. července do „hlavního města Lužických Srbů“ Budyšína dorazily dvě desítky literátů z různých koutů Německa i ze zahraničí. Důvodem byla Budyšínská noc poezie, což byl název pro 40. ročník Mezinárodního svátku lužickosrbské poezie.
Byl věnovaný zemřelému básníkovi Kitu Lorencovi. Hlavním iniciátorem byl tradičně básník a spisovatel Benedikt Dyrlich, tentokrát však pořadatelem nebyl Zwjazk serbskich wuměłcow, ale německý PEN klub a Turistický spolek Budyšín (Tourismusverein Bautzen u. V.).
Nejprve se odpoledne v salonku budyšínského hotelu Akzent setkali členové německého a českého PENu, aby se vzájemně seznámili, poinformovali o činnosti obou organizací a předjednali téma podzimního jednání v Praze formulované otázkou: Je nebo není v Německu a Česku ohrožena svoboda slova? Velmi zajímavým příspěvkem k tomuto tématu byly informace členky kurdské pobočky PENu v Německu básnířky Chimen Murad o nedobré situaci kurdských spisovatelů v Turecku. Byl jsem požádán o stručnou informaci o českém PENu a situaci v České republice, kterou doplnil svými postřehy druhý český host – básník a literární kritik Ivo Harák.
Nedlouho po skončení rozpravy se spisovatelé přesunuli do dějiště básnického svátku – do historické vodárenské věže známé pod názvem Stara wodarnja (německy Alte Wasserkunst). Vzhledem k deštivému počasí nebylo možné plánované čtení uskutečnit na zahradě vodárny, a tak v 18:00 poezií a hudbou ožil poněkud stísněný, ale inspirativní prostor v přízemí vodárny. Zájem o jubilejní setkání projevilo třiadvacet básnířek a básníků, kteří ve svém rodném jazyce přednesli báseň nedávno zemřelého mistra lužickosrbského jazyka a poezie Kita Lorence, jemuž byl program zasvěcen, a poté přidali svůj vlastní text. Přítomnost básníkovy vdovy Elke dodávala pořadu osobní charakter a nebylo divu, že na recitujících byl často patrný velký respekt.
„Domácí“, tedy autoři němečtí a lužickosrbští sice převažovali, ale mezi účinkujícími byli také představitelé jiných jazyků. Vedle němčiny a horno a dolnolužické srbštiny zazněla z úst již zmíněné básnířky Chimen Murad kurdština, polštinu rozezněla Justyna Michniuk a češtinou jsme přispěli já a Ivo Harák. S gustem jsem přečetl překlad žertovně ironické Lorencovy básničky o „družstvu tolerantních nevěrníků“, a měl jsem pocit, že paní Elke mému překladu rozumí. Rád jsem také oprášil svou báseň napsanou v roce 2010 pod dojmem Dyrlichovy vážné nehody – s radostí, že vše dobře dopadlo. Svůj lužickosrbský překlad této básně četla Róža Domašcyna, poté Měrana Cušcyna překlad německý. Ivo Harák ke svému překladu Lorencovy básně přidal svou, inspirovanou zážitkem velké povodně, kterou jsme společně zažili při jednom ze Svátků poezie právě v Budyšíně. Tehdy jsme byli na jeden den odříznuti od všech cest do Čech a bylo dojemné, jak nám mnozí nabízeli azyl, než voda opadne… „Z řady“ vybočil básník a hudebník Tomasz Nawka, jenž ozvláštnil program písní na text Kita Lorence. Tentokrát svůj zpěv doprovodil nikoli dudami, ale kytarou.
Dvouhodinovým pořadem citlivě provázel Benedikt Dyrlich (duchovní otec a motor předchozích devětatřiceti ročníku lužickosrbských oslav poezie). Hudební doprovod obstarala bluesově vyladěná dvojice Kezia Editha Christy (zpěv) a Thomas Bachmann (kytara) z Lipska. Sluší se poznamenat, že účinkující vystoupili bez honoráře.
V rámci pořadu Dyrlich osobně poděkoval pěti lidem, kteří se podle jeho názoru dlouhodobě nejvíce zasloužili o úspěšný průběh básnického festivalu, a obdaroval je osobním dárkem – lahví kvalitního burgundského. Byli to Beno Budar (básník, spolupracovník a účastník všech čtyřiceti ročníků), Měto Benada (staral se o organizaci festivalů hlavně po finanční stránce a logistice), Alfons Wićaz (spoluorganizátor a publicista), Marko Suchy (šéf Nadace pro lužickosrbský národ, který festival podporoval). Byl jsem velmi poctěn, že jsem patřil do té pětice.
Po skončení oficiálního programu se autoři setkali s publikem při grilované klobásce a sklenici piva nebo vína. A já opět zjistil, že i když jsem se s těmi nejvytrvalejšími přáteli loučil krátce před půlnocí, se všemi jsem nestihl pohovořit. Nezbývá tedy než doufat, že jiskra naděje na další pokračování podobných setkávání byla právě tento den zažehnuta.
V neděli uspořádal Benedikt Dyrlich pro zájemce výlet po lužickosrbském venkově. S chutí jsem nabídky (spolu se spisovateli Christianem Pechem a Haraldem Gröhlerem) využil – rád jsem si připomněl některá známá místa a přitom se dozvěděl dost nových informací. Navštívili jsme třítisícovou vesnici Radwor (něm. Radibor), kde převažuje lužickosrbské obyvatelstvo. Pamětní desky v obci a především na hřbitově upomínají na bohatou kulturní minulost. Působili zde například básníci Jakub Lorenc-Zalěski
a Józef Nowak, hudebník Jurij Winar, autor lužickosrbsko-německého slovníku Jurij Kral, bojovnice za rovnoprávnost žen a proti nacismu Marja Grólmusec a první blahoslavený Lužický Srb Alojs Andricki. Nestihli jsme najít hrob první lužickosrbské učitelky a spisovatelky Marji Kubašec ani rodný dům publicisty a spisovatele Cyrila Koly.
V radworském kostele Panny Marie Růžencové je věnována zaslouženě velká pozornost životu a odkazu kněze a mučedníka Alojse Andrického, který zahynul v roce 1943 v koncentračním táboře Dachau. Po jeho blahořečení v roce 2011 se právě v tomto kostele a jeho zahradě konala slavnost za účasti Drážďansko-míšeňského biskupa Joachima Reinelta, zástupu věřících i ostatní veřejnosti. Dodnes zde cítím povznášející pocit lidského společenství mezi příslušníky malého národa, kteří s pokorou i štěstím uctívají svého prvního kandidáta na svatého.
Další zastávkou byl památkově chráněný hřbitov v Ralbicích. Čím je unikátní? Nebožtíci se tu ve svých hrobech totiž zdrží pouhých dvacet let. Zato každý má ten svůj jen pro sebe – včetně bílého kříže se zlaceným Ježíšem. Když jsem tady byl poprvé před zhruba pětadvaceti lety, bylo přední „políčko“ plné jako dnes, pamatuji též roky, kdy bylo prázdné a naopak vzadu bylo plno. Nemohu se ani po letech zbavit úzkostného pocitu z této zdejší striktně dané druhé konečnosti pozemského pobytu…
Poslední zastávka patřila – jak jinak – Róžantu (něm. Rosenthal). Slavnostní tečkou před návratem domů bylo několik doušků zdejší zázračné vody (i přes německé upozornění na jakési bakterie) a krátká návštěva zdejších nešporů v poutním kostele Panny Marie. Zajímal jsem se, jak je to s ohrožením kostela a jeho okolí těžbou kaolínu. Zdálo se, že nebezpečí není zažehnáno, jen zatím „není nic vidět“.
Na závěr se vracím k nejpodstatnějšímu důvodu návštěvy Lužice – básníkovi Kitu Lorencovi a jeho dílu. Na Budyšínské noci poezie zazněly v češtině tyto dvě básně, které čtenářům Výběžku nabízím k přečtení:
Kito Lorenc
„Holoubek dvě bílé nožky má“
a jednoho dne jsem si přivedl svou milenku
domů a představil ji ženě
Moje žena hnědé oči Ona modré
Moje žena muškát Ona pepř
Moje žena ji měla ráda Ona zas ji
Já je taky Koník vesele poskočil
nikdo smutně nezaplakal Od té doby
jsme snídali ze tří talířků
mističek třemi lžičkami tak
dělili jsme se o chuti do mrti o
růst i půst Brzy nám dali
větší byteček a moje žena
přivedla svého druhého a moje milenka
přivedla svého druhého a oba druzi
přivedli své družky Když jsme
dostali obytný blok božínku
ty páternostery do nebe a dolů z nebe
lidičky byli jsme družstvo! Potom
jsme obydleli město nakonec zemi tady
jsme žili všichni pospolu v nových
společenských poměrech
Teprve teď přišel anonymní dopis
Vy jeden podivný básnický subjekte Vy
A tak jsem vzal zpět holoubka muškát
pepř koníka
a odešel do ústraní Mějte se
šťastnou cestu ať se vám daří a
Z lužické srbštiny přeložil Milan Hrabal
z antologie Jazyk, jímž porozumíš větru
originál: Kito Lorenc: „Hołbik dwě běłej nóžce ma“ in: Ty porno mi (1988)
Kito Lorenc
Konec představení
(mému bratru herci)
Opona poprvé padá. Kdo tu tleská, to je
začátek konce? Vždyť víte: Aplaus
netrvá věčně. Skloňte se, dokud stojíte nahoře,
ale pospěšte si, neboť spěchají také ti, kteří se předtím
zdržovali v šatně, věda že mají-li poté
zůstat stále týmiž, stejně se nakonec
pověsí na skobu. A přesto: smilujte se
nad nimi, už napořád nejistými.
A dopřejte konečně klidu také těm, kteří v sobě
počati shromažďují se k velkému
představení sebe sama. Což přesahuje
hranice každého představení.
Teď, když už stojíte dole, se můžete narovnat
mezi všemi zůstáváte sebou, neboť
jste se jim vydali. A potom jdete –
Pohleďte svět: Vaše prkna. To znamená:
S nimiž byla sbita, což znamená:
Máme je před sebou. Předehrávali jste
nám, jak lze oběma nohama pevně
ukotvenýma přesto odejít. A to je
jeden z konců začátku.
Z němčiny přeložil Ivo Harák
originál: Kito Lorence Ende der Vorstellung
Text a fotografie: Milan Hrabal
