S více než ročním zpožděním se mi do rukou dostala knížka německé spisovatelky Sabine Dittrich (*1962) nazvaná Potomci mlčení (v překladu Hany Linhartové vydala Mladá fronta v roce 2017). S chutí jsem si ji přečetl a chci se o své pocity podělit se čtenáři Výběžku.
První, co mě zaujalo, byla obálka. Kromě potřebných údajů o autorce a názvu tam reklamní vzkaz, že kniha je „pro čtenáře Vyhnání Gerty Schnirch“. Takovéhle propagační triky mě vždycky naštvou, ale nenechal jsem se odradit. A uvnitř naštěstí hned ten pocit vnucování smazalo motto knihy: „Přátelství mezi národy začíná vždy přátelstvím mezi jednotlivými lidmi.“
Abych nevymýšlel vymyšlené, využiji nakladatelskou anotaci, která podle mého čtenářského zážitku obsah knihy vystihuje:
„Kdo jsem a odkud pocházím? Zásadní otázky, které se honí hlavou Jael Winterstejnové poté, co při letní procházce v Porýní náhodou objeví náhrobní kámen se svým jménem. Pátrání po příběhu, který se skrývá za náhrobkem, se stává nejen cestou do minulosti vlastní rodiny, ale dotýká se i dalších temných tajemství. Zavede ji do Prahy i někdejších Sudet. Z romantické Prahy a zapadlých vesniček severních Čech však nedýchá jen historie, ale také láska… Živě vyprávěný, napínavý a osobní příběh, ve kterém se střetává životní postoj vícero generací, otevírá se téma viny a odpuštění, pomsty i usmíření a jenž vede k neobyčejnému vyrovnání se s německo-židovskou i německo-českou minulostí, válkou a odsunem.“
Nakolik kniha uspokojí čtenáře románu Vyhnání Gerty Schnirch netuším. A není to podstatné. Podstatné ale určitě je, že kniha Dittrichové není jeho odvozeninou, byť je tematicky spřízněná. Kdybych ji přece jenom chtěl srovnávat se zmíněným románem Kateřiny Tučkové, musel bych přiznat, že téma je sice silné, ale ne tak, jako je tomu u Tučkové. Já se ovšem vyjadřuji jako čtenář bez kritických ambicí: knížka Sabine Dittrichové se dobře čte, zdá se mi solidně napsaná a rád ji doporučuji dalším čtenářům.
A když už jsem se zmínil Kateřinu Tučkovou, pak si na závěr dovolím ocitovat její slova ze zadní strany přebalu knihy Potomci mlčení:
„Vynikající román o palčivých otázkách viny a odpuštění, touze po usmíření a o tom, že pravda nakonec stejně vyjde najevo.“
Krátce o autorce
Spisovatelka Sabine Dittrichová (*1962) žije nedaleko města Hof. Je autorkou několika knih. Její román Erben des Schweigens (Potomci mlčení) je beletristickou prvotinou a vypráví o Češích a Němcích, o jejich minulosti i současnosti.
Ukázka z knihy:
PODZIM 1941, PRAHA
Toho rána město zahalila chladná mlha stoupající z Vltavy. Elsa Schmittová právě stírala vstupní schůdky kavárny. Zakrátko přijdou první hosté. Dýchla si na zkřehlé ruce, s povzdechem vzala těžký kbelík a vrátila se zpátky do domu. Hned se pustí do práce v kuchyni. Paní Winterstejnová ještě nesešla dolů, a tak Elsa musí připravit všechno sama. Teď to ještě jde, když jí zaměstnavatelka alespoň přes den pomůže s obsluhou hostů. Ale co až dítě přijde na svět? Elsa si znovu vzdychla. Vlastně nemá smysl lámat si s tím hlavu už dnes. Pražané měli v těch dnech docela jiné starosti. Nikdo nevěděl, co přinese následující den. A když to věděli, nebo si mysleli, že to vědí, šířila se nanejvýš temná proroctví: válka dorazí i k nám!
„Dobré ráno, má milá Elso, spala jsi dobře?“ Jael Winterstejnová vešla do kuchyně a srdečně si k sobě o trochu mladší Elsu přitiskla, jak jen to s velkým břichem šlo. Obě se zasmály. „A co dělá náš malý poklad?“ zeptala se Elsa. „Už od tří nedal pokoj, myslím, že mu tam je pomalu těsno,“ povzdychla si Jael Winterstejnová a poplácala se po břiše. „Ještě tři, nanejvýš čtyři týdny,“ řekl jí lékař při poslední kontrole. „Šetřte se!“ Jael Winterstejnová na šetření moc nevěřila. „Jsem mladá a budu mít dítě. Nejsem přece nemocná,“ říkávala svému ustaranému muži. Jakub by mnohem raději viděl, kdyby jeho žena kavárnu zavřela a lehla si na gauč. Ale moc dobře věděl, že Jael na něj nedá. Od samého začátku si dělala, co chtěla, co považovala za správné. Jakub Winterstejn byl klidný, pohledný, dvaačtyřicetiletý starý mládenec, když potkal sebevědomou třiadvacetiletou Jael. Ta se vlastně nikdy nechtěla vdávat. Stal se zázrak. Jael se zamilovala do jeho klidné obezřetnosti a Jakub si užíval její temperamentní veselost. I přes nesouhlas obou rodin se vzali. Bylo to šťastné spojení – každý z nich v tom druhém našel, co jemu samotnému chybělo.
Onoho dopoledne na podzim roku 1941 přišli štamgasti dřív než obvykle. Onoho dopoledne totiž rozhlas ohlásil rozsudek smrti nad premiérem české vlády, generálem Aloisem Eliášem. A nikdo proti tomu nic nezmohl. Před více než dvěma lety, v březnu 1939, napochodoval do republiky německý wehrmacht a zřídil Protektorát Čechy a Morava. Česká vláda sice existovala dál, byla však podřízena německému říšskému protektorovi. Za úřadování prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha se českým ministrům opakovaně dařilo zabránit schválení nacistických zákonů, anebo jej přinejmenším odsunout na později. Tlak Němců byl však stále silnější, a když se pak v létě 1941 do Prahy nastěhoval Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor, zavanul nový, mrazivější vítr. Heydrich nemilosrdně potlačoval jakýkoliv odpor či kontakt s českou exilovou vládou v Londýně. Především si však za hlavní cíl vytkl „konečné řešení židovské otázky“.
Večer měla Jael s Jakubem vážný spor. „Musíme konečně z Prahy pryč. Copak nevíš, co se děje Židům v Německu? Myslíš si, že s námi budou zacházet líp?“ Jael žhnuly tváře, ruce zapřela v bok, postavila se těsně před svého muže. „Ano, jsem Žid, ale v první řadě jsem československý občan,“ odporoval Jakub zprudka. „Neprovedli jsme nic nezákonného. Nad tím nemůžou jen tak mávnout rukou.“ „A co v roce 1939? Nad našimi právy mávly rukou všechny národy. Tenkrát jsme se měli bránit. Teď je pozdě. Jakube, prosím tě, odejděme.“ „Ne, zůstaneme. Dítě se narodí každým dnem. Teď nemůžeš cestovat. Přece jen tak všechno neopustíme.“ Když Jakub nasadil tenhle tón, ztratila jakákoliv diskuse smysl. To Jael dobře věděla. Měla se pokusit uprchnout sama? Opustit muže? Ne, na to ho příliš milovala. Elsa slyšela ten hlasitý hovor ze svého pokojíku, byl přímo nad obývacím pokojem Winterstejnových. I ona si dělala starosti. Před očima jí vyvstalo hrozivé vyprávění snoubence Georga na jeho poslední dovolené. Židovské obyvatelstvo prý odvážejí do pracovních táborů na východě. „Před Bohem jsou si všichni lidé rovni,“ řekl tenkrát Georg. „Ale Hitler si myslí, že my Němci jsme něco lepšího.“ Ne, Elsu ani Georga nacistická ideologie nijak nenadchla. Vyrůstali na samotě na okraji Sudet. Tam lidé žili katolickou vírou, ne politikou. Při hlasování po vzniku první republiky se jejich rodiče zaregistrovali jako Němci, protože jejich předkové přišli před více než dvěma sty lety z Německa. Sousedi vpravo i vlevo byli Češi. S nimi sdíleli starost o dobré žně, navzájem si pomáhali, když to bylo zapotřebí, a společně se radovali z dobrých stránek života. Taky se spolu občas pohádali, ale ne nutně kvůli politice a taky ne víc, než se lidé hádají jinde. A když někoho z nich nesli na hřbitov, nedělali žádný rozdíl v tom, jestli je Němec nebo Čech. Na téhle malé samotě neotrávila vztahy mezi lidmi ani česká, ani německá národní hrdost. Pokud lze věřit historickým pramenům, vycházeli spolu dobře. Možná to bylo tím, že tady spolu všichni mluvili. Jak česky, tak německy.
Zpočátku Georg doufal, že se tmavé mraky na obzoru zase rychle rozplynou. Ale pak musel odejít bojovat na východní frontu. Elsa a Georg se chtěli vzít příští léto a začít hospodařit na statku jeho rodičů – do té doby měla Elsa zůstat ve službě u Winterstejnových. Pracovala v Praze už dva roky. Tehdy jí zemřela matka a domek se prodal. Naposledy navštívila Georgův domov a jeho rodiče před pěti měsíci. Georg byl kdesi v Rusku. Jako náhražka osobního setkání musely stačit dlouhé dopisy. Ale na Vánoce snad dostane dovolenou. Elsa už počítala dny zbývající do Štědrého večera.
V následujících týdnech se na město snesla zvláštní temná letargie. Jael Winterstejnová se rozhodla zavřít kavárnu a rezignovaně zaujala místo na gauči. V samotné domácnosti bylo pro Elsu práce až dost.
Za jedné bouřlivé noci počátkem listopadu se narodila Hanna Winterstejnová. O tři týdny později dorazilo úřední oznámení. Jael a Jakub Winterstejnovi se mají hlásit do transportu do Terezína.
Sotva narozená Hanna Winterstejnová obsílku nedostala. Dodnes není jasné proč. Elsa Jael vyprávěla, co se povídá o pracovních táborech. Kromě toho bylo zřejmé, že Heydrich a jeho přisluhovači nemají s židovským obyvatelstvem žádné slitování. Na pokus o útěk bylo pozdě. Ani Jakub už nebyl tak velký optimista jako před Hanniným narozením. Přesto se upnul k naději, že Terezín by mohl být „konečná“. Proč by jim jinak Němci povolovali 50 kilogramů na osobu?
„To není místo pro novorozeně. Mohla bych Hannu odvézt k nám na venkov, než se to přežene,“ navrhla Elsa. Věta s dalekosáhlými důsledky. Jael dosah takového rozhodnutí tušila nejspíš už tenkrát. „Elso, kdyby se nám tam něco stalo, postaráš se o ni i pak?“ „Ano, postarám,“ odvětila Elsa klidně a rozhodně.
V určenou dobu se manželé Winterstejnovi vydali s těžkým srdcem na sběrné místo. Radiopalác, součást pražského výstaviště, byl nyní určen k jinému účelu. Odtamtud je o pár dnů později hnali spolu s mnoha dalšími Židy před rozedněním na nádraží Bubny a deportovali do Terezína.
Dvě hodiny před Jael a Jakubem vyrazila Elsa s Hannou, kočárkem a kufrem na nádraží. Bylo to bolestné rozloučení plné slz. Všichni se zoufale upínali k naději na opětovné shledání. Nyní však Elsa musí odvézt svěřené židovské dítě do bezpečí. Nikdo nesměl mít ani stín podezření.
Od toho dne říkala Elsa děvčátku „Anna“.
(z němčiny přeložila Hana Linhartová)
Pro Výběžek.eu připravil Milan Hrabal
