Detektivní romány s „českou slečnou Marplovou“, jak si někteří recenzenti zvykli nazývat poněkud nepraktickou učitelku Josefínou Divíškovou, zavály do českého detektivního žánru svěží vzduch. Na rozdíl od stále módních drsných krimi thrillerů přichází její „duchovní mamka“ Marie Rejfová s chytrými zápletkami, svéráznými figurami a laskavým humorem.
Její předchozí detektivky Kdo jinému jámu kopá a Komu straší ve věži získaly své nadšené čtenáře, kteří se letos v květnu se dočkali Josefínina zimního případu nazvaného Kdo maže, ten jede. Knihu vydalo nakladatelství Mystery Press a představilo ji na letošním květnovém pražském knižním veletrhu Svět knihy.
Tentokrát jde o detektivku z uzavřeného prostředí a omezeným počtem podezřelých, mezi nimiž se skrývá pachatel. A stejně jako v předchozích knihách, zvládá Rejfová i tento náročný literární žánr dovedně a s nakažlivou lehkostí.
Jak příběh začíná? Dva dny v luxusně zařízeném mlýně odříznutém sněhovou vánicí od okolního světa slibují příjemně strávený víkend. Jeho majitel – bohatý podnikatel Oplt – totiž chystá večírek. Jenže: mezi hosty je shodou okolností také učitelka Josefína Divíšková. A zdá se, že s ní jako kdyby přicházely obtíže. Brzy se totiž ukáže, že s pohodou je konec. Řetěz nemilých událostí spustí mrtvé tělo jednoho z účastníků večírku nalezené v mlýnském náhonu. Zdá se, že pachatel je ve mlýně a nelze vyloučit, že obětí bude víc. A to je příležitost pro Josefínu Divíškovou, která se osobitým způsobem, jenž připomíná slavnou slečnu Marplovou, snaží přijít všemu na kloub. Jako vždy s pomocí komisaře Tvrdíka. Při pátrání oba čekají nebezpečné i humorné situace, a abyto bylo ještě složitější, do věci se začne motat i Josefínino příbuzenstvo.
Knihu jako vždy provázejí nevtíravé ilustrace Daniela Špačka.
Tady je ukázka z knihy:
MARIE REJFOVÁ
KDO MAŽE, TEN JEDE
UKÁZKA Z KNIHY
Josefína s další asi stovkou lyžařských nadšenců vyrazila na tradiční „šoupák do Machtína“. Jízda je veselá, dramatická i náročná a Josefína bojuje se sněhem, párem lyží i sama se sebou…:
Během další půlhodiny zvládla dvě věci najednou – modlit se, aby přežila, a zaobírat se Kryštofem Opltem.
Přijel před pár měsíci s velkolepými plány přestavět mlýn po rodičích v malé vsi Machtín, která ležela nedaleko Brodu, a okamžitě se stal hlavní postavou drbů místních obyvatel. Postupně vyšlo najevo, že tenhle činorodý rodák vlastní pozemky v okolí města. Šuškalo se, že by na nich měl vyrůst závod na výrobu laminátu, čímž uvedl do varu ochránce přírody v celém brdském pomezí a polovinu racionálně smýšlejících občanů Brodu. Josefína to okomentovala několika vtipnými douškami na svém facebookovém blogu a víc se o celou záležitost nestarala, dokud před základní uměleckou školou nezastavilo obrovské černé BMW.
Když pro tebe přijede auto, Josefínko, hezky se uprav a nepospíchej, řekla jí kdysi babička poté, co típla cigaretu do broušeného popelníku na okraji vany. Milenec počká rád a policajti nakonec taky.
Pamětlivá této rady otálela ve sborovně před zrcadlem pečlivě propočítanou dobu deseti minut, aby se vzápětí ocitla ve mlýně před prázdnou zdí, na kterou měla ztvárnit horské panorama. Výše honoráře, kterou jí Kryštof Oplt a jeho mladičká partnerka Nela Martinovská nabídli, způsobila, že se z hodiny na hodinu rozhodla být krajinářkou a malovat kýče. Od toho dne ji téměř každé odpoledne vozilo z práce černé BMW s mlčenlivým řidičem Kalinou a její kolegové z pedagogického sboru zdárně předstírali, že je jim to jedno.
„Vedete si skvěle!“ křikl za ní Kryštof Oplt, když se jí nějakým zázrakem nepodařilo ani jednou spadnout. „Z Brodu je to sem asi šest kilometrů!“
Stopa v těchto místech vedla podél okresní silnice vedoucí z Brodu do Machtína. Kolem se nacházel smrkový les, z návětrné strany bičovaný stále novým a novým sněhem. Vítr sílil a štípal do tváře.
„Támhle jsou naši!“ zvolal.
V hustém sněžení rozeznala zbytek jejich skupiny. Čekali v místě, kde se k silnici napojovala odbočka vedoucí lesem na kopec zvaný Čihátko.
„Zdá se mi to, nebo slyším hudbu?“ zavolal Oplt, když s Josefínou zastavili u ostatních.
„Nezdá,“ zasmála se blonďatá Andrea, „pasou se tam jeleni!“ Josefína nastražila uši. Měl pravdu. Harmonika, syntetizátor, elektrická kytara…
„Zvoní vám mobil,“ upozornila ji Nela Martinovská.
„Jejda,“ Josefína se probrala. Přendala si hůlku do druhé ruky a zuby si stáhla mokrou rukavici. Telefon jí vibroval kdesi u pravého boku.
„Můžeme pokračovat, prosím?“ Miroslava si odhrnula větrovku na zápěstí, nevšímavá ke Karlovým toužebným pohledům, které vrhal k cestě na Čihátko. „Je třináct dvacet. Většina účastníků bude pomalu v cíli.“
Josefíně se konečně podařilo vydolovat mobil.
„Kde, prosím tě, jsi?“ zeptal se komisař Tvrdík. „Skoro tě neslyším.“
Mezitím se celé osazenstvo v čele s Nelou rozjelo a Josefína s nimi. Terén se začal podezřele snižovat a lyže nabíraly rychlost.
„Kristova noho!“ vyjekla.
„Stůjte ve stopě, Josefíno, a nechte se vést! Jsem pořád za vámi!“ povzbudil ji Kryštof Oplt.
„Co je? Co děláš?“ staral se Tvrdík.
„Lyžujuuu!“ pištěla.
„Tak zastav!“
„To nejde! Jestli se mi něco stane, chci, abys věděl, že jsem tě měla docela ráda!“
„Za chvíli sjedeme dolů k Machtínskýmu potoku,“ křikl Kryštof Oplt. „Navrhuju se na další štreku v tomhle počasí vykašlat a dát si něco teplého do žaludku!“
V tu chvíli se ozvala rána a pak znovu. Při další za nimi cosi s ošklivým hvizdem zaletělo do lesa a Josefíně se rozklepaly nohy.
„No do prdele, co to bylo?!“ křikl Karel Dostál. Andrea Kolins zaječela.
„Nezastavuj, Nelo, a jeď!“ řval Oplt.
„To byly výstřely?! Josefíno!“ zaslechla Tvrdíka a pak už nic, protože jí telefon vypadl z ruky.
Z knihy Marie Rejfové Kdo maže, ten jede vybral Milan Hrabal
