Ryba byla ze sna. Lidé se mě často ptali, proč se pes, navíc celkem velký a zrzavý, jmenuje Ryba. Takže: dlouho před tím, než ke mně Ryba skutečně přišla, se mi zdál sen. Chodil jsem po lese a volal: „Rybo, Rybo!“ Bylo mi to divné už v tom snu. Tehdy jsem bydel ve městě, takže les znamenal asi něco jako „nedosažitelná svoboda“… Ale, že v tom snu a v tom lese sháním nějakou rybu, bylo fakt krapet přes hranu. No a v tom snu ke mně v tom lese přiběhl pes. Celkem velký a černý, což byl ve finále jediný rozdíl. V létě 2001 ke mně pak dorazila skutečná Ryba, tehdy vlastně Rybička, nádherná irská setřice, a nemohla dostat jiné jméno, než tohle. V tom roce 2001 zrovinka vrcholila moje pozdní puberta. Moje tehdejší přítelkyně usoudila, že uzemnit mě může jen nějaká jiná živá bytost, než člověk. Vyšlo to právě na Rybu. A musím říct, že se jí to časem celkem povedlo. Puberta už se mnou necloumá, jen občasné záchvaty rychlého vzteku („z nuly na sto za tři vteřiny…“). Ryba uměla být tajemně zasmušilá s očima jako Greta Garbo, uměla být vznešená jako Grace Kelly, zadumaná a přemýšlivá (nad míčkem kutálejícím se pomalu dolů po cestě před domem trávila celé půldny) jako „Profesor Ryba“, uměla být prdlá jako štěně (míček zvesela aportovala naposledy před třemi týdny). A samozřejmě nějakým metafyzickým způsobem, kterým my lidé zrovna neoplýváme, uměla přečíst, co se člověku (páníčkovi) děje v hlavě, jak mu je, a zda se mu nedá nějak pomoct. A to dělala pořád… Ryba se mnou prožila, kromě těch krušných chvil, kdy jsem se pokoušel zjistit, zda užívání substancí z průměrného pisálka udělá Huntera S. Thompsona (výsledek: fakt neudělá!), též chvíle (tuším) radostné. Jako třeba seznámení s Buddym (labrador), který do jejího života vstoupil stejně jako Dominika do toho mého. Vedle Buddyho se Ryba proměnila z městské fifleny do středně drsného a sebevědomého psa, který nekoukal stranou a nemizel pod nohy páníčkovi, nýbrž se statečně schovával za Buddyho, aby to za ní vyřídil… No, nic, vždyť to byla slečna, paní, dáma… Radostné bylo i to, že jsme nakonec před lety z toho města vymizeli a začali žít tady venku. Setrovi určitě víc vyhovuje, když kouká do volné krajiny, než na semafor, jestli už naskočila zelená (což tedy Ryba uměla taky…). Když Buddy odešel, převzala roli vychovatele Ryba a naučila Anelie d´Elyseé (nyní Anču), aby se nebála v lese, jak se chytají myši, jak se hlídá dům a jak se hlídá páníček, když má „rýmičku“… Rybo, díky! Miluju tě!
Nemládneme nikdo, Rybě bylo 12 a měla rakovinu. Odešla za Buddym v neděli 19. května kolem půl šesté navečer. Volám a budu za ní volat: „Rybo, Rybo, Rybo, Rybo!“ do toho lesa, z něhož není návratu…
