Právě jsme si připomněli konec druhé světové války. Jistě neurazíme zveřejněním snímků z nejmenovaného rodinného archivu týkajících se Staroměstského náměstí. V kapitulačním protokolu se představitelé Německa zavázali, že do půlnoci 8. května složí německé jednotky zbraně. Jak je nám známo, na mnoha místech se tak nestalo ani po tomto datu. Zejména šluknovský výběžek byl svědkem tuhých bojů a střetnutí i s jednotlivými fanatickými střelci využívajícími členitosti místního terénu. Např. v bojích o Lobendavu padlo 19 polských vojáků z řad II. AWP, bojujících pod velením brigádního generála Karola Swierczewského po boku Rusů v rámci Pražské operace. Ztráty z řad civilistů nejsou přesně vyčísleny. To se týká rovněž známé historie spjaté s budovou rumburské spořitelny, kdy při „popravě“ ředitele spořitelny obviněného z nepřátelského aktu, když nebyl schopen Polákům z 37. pěšího pluku vydat trezor s penězi, střelba na ulici způsobila smrtelná zranění i dalším osobám z řad civilistů. Město Rumburk před hrozbou bombardování, které přikázal ruský velitel, zachránil představený kapucínského kláštera P. Leonhard. Díky své znalosti francouzského jazyka pomáhal za války také zajatcům pracujícím u firmy Thiele, kteří pak zpětně jeho laskavost oplatili zachováním loretánského pokladu v celistvosti, když hrozilo v obsazeném městě rekvírování pro potřeby armády. Netřeba přikrašlovat. Vojáci se nacházeli na území obsazeném německým obyvatelstvem, proto se jednalo o jakýsi zábor a jejich chování bylo jiné než na území ryze českém. Rekvírování kol a motocyklů od chvíle překročení státní hranice bylo nutností, jelikož Němci byli oproti předpokladům dále a prvosledové jednotky 2. polské armády byly na rychlý přesun po ztrátách techniky na území Německa nedostatečně vybaveny.
Zpět fotografiím radnice. Radnice se stala na konci války symbolem odporu proti nacistickému režimu. Pro její zachování byl mír podepsán příliš pozdě. Budova byla od rána 8. května ostřelována. Vytrvalost palby znemožňovala zahájení práce hasičů a dobrovolníků, proto bylo celé severovýchodní křídlo zničeno. Boj s ohněm mohl být zahájen až ve večerních hodinách. I přes vytrvalou a obětavou péči dobrovolníků se podařilo zachránit jen část archivního fondu městské obce, kdy ve víru plamenů zanikly dokládající události od 13. století. Provizorně byly pozůstatky shromážděny v chrámu sv. Mikuláše. Požárem, kdy shořela také střecha věže radnice, byl zásadním způsobem poškozen orloj. Vyhořel rovněž. V plamenech skončily dřevěné plastiky apoštolů i vnější výzdoby, stejně jako vnitřní konstrukce, která se zřítila.
Tento symbol Prahy se však dočkal znovuobnovení (1. 7. 1948). V soutěži vyhlášené v roce 1947 se rozhodovalo o osudu severního pseudogotického křídla přestavovaného roku 1840 vídeňským architektem P. Sprengerem, z něhož zůstalo stát pouze obvodové zdivo. Bylo rozhodnuto o stržení zbytků a místo je dodnes upraveno jako parčík. A jeho osud je právě na pořadu dne.
