Přinášíme slibovanou ukázku z pohádkové knihy, pokřtěné na sklonku minulého roku ve varnsdorfské knihovně.
O žaludu Vendelínovi a bukvici Máně – Roman Vaněk
Na starém dubu se kýval ve větru žalud Vendelín. Nudil se. Jedinou jeho zábavou bylo přetahovat se s větrem Podzimkem o větev, na které visel. Chtěl se vydat do světa, ale bál se, aby po dopadu na zem nepřišel o čepičku.
Jednoho dne zafoukal vítr tak silně, až se větev s Vendelínem rozkývala tak, že se málem zlomila. Vendelín zavřel oči. Podzimek dofoukl poslední, už skoro mrazivou písničku, a když Vendelín otevřel oči, zjistil, že zůstal na celém stromě úplně sám. Byl rád, že nespadl a nepřišel o čepičku. Ale zároveň mu bylo smutno. Pod stromem se sbíhaly děti, sbíraly žaludy a hrály si s nimi. Jen Vendelína si nikdo nevšímal.
Po čase dostal odvahu a začal se houpat víc a víc, až se mu podařilo utrhnout. „Jé, já padám! Pozor tam dolééé!“ výskal nadšeně Vendelín. Bum, prásk, pink, ponk. Dopadl na hromadu spadaného listí, vstal a oklepal se: „Jsem celý, hurá!“
„Ty jsi ale legrační,“ ozvalo se odkudsi shora.
„Kdo to tu mluví?“ diví se Vendelín.
„No přeci já!“ odpoví pištivý hlásek.
„A kde jsi?“ rozhlíží se Vendelín.
„Sundej si čepičku a podívej se nahoru, sedím tu a dívám se, jak děti pouští draky“
Vendelín se zaklání, až se převrátí na záda. Pištivý hlásek se mu směje. V tom ji Vendelín zahlédne: úplně nahoře v koruně vysokého buku, v záři posledního teplého slunečního paprsku, sedí bukvice.
„Jsem bukvice Máňa, a kdo jsi ty?“
„Já jsem žalud Vendelín a jdu do světa.“
„Do světa? Co tam budeš dělat?“
„Chci zažít dobrodružství!“ Vendelín smekne čepičku na pozdrav a odchází.
„Počkej!“ zapiští Máňa. „Vezmi mě s sebou, prosím.“
„Tak pojď!“ Vendelín se zastaví a čeká, až se Máňa utrhne a skočí k němu dolů. Ale Máňa si zrovna načančala sukýnku a moc se jí skákat nechce. Co kdyby si ji natrhla. Vendelín přemýšlí, jak by to Máně usnadnil. Rozhlédl se a objevil starou opuštěnou pavučinu. Roztáhl ji pod bukem jako trampolínu a křikl na Máňu: „Skoč!“
Bukvice Máňa se rozhoupala a skočila. Bum, hop, hop, hop. Bukvice byla v pavučině a vesele hopsala nahoru a dolů. „To je prima trampolína!“
Náhle se pavučina protrhla a Máňa spadla rovnou do Vendelínovy náruče. Oba se skutáleli z hromady listí na trávu.
„Můžeš ze mě slézt? Pomačkáš mi sukýnku. A podívej, jak se mi rozcuchaly copánky,“ zafňukala Máňa.
„Pomůžu ti je znovu zaplést,“ nabídl Vendelín.
„Dobře, ale nejdřív se umyj.“
Za chvíli byly copánky zase jako od maminky. Vendelín se porozhlédl kolem a nahlas přemýšlel: „Kam půjdeme?“
„Nikam! Mám hlad a rozbolela mě hlavička. Asi jsem se uhodila.“
Vendelín Máňu pohladil a donesl jí kapku dešťové vody z lopuchu .
„Už je ti lépe?“
„Ano, ale teď si musím zdřímnout.“
Mezitím, co bukvice Máňa spala, žalud Vendelín plánoval trasu. Půjdeme rovně kolem pole, mumlal si pro sebe, přes les přímo ke studánce. Tam si odpočineme a trochu se napijeme.
„Máňo, vstávej! Vyrážíme!“ Vendelín si hodil na záda batůžek vyrobený z listí.
„Co to máš na zádech? Vypadáš jak želva s krunýřem,“ rozesmála se Máňa. A pak šli a šli, až dorazili ke studánce.
„Jsme tady,“ usmál se Vendelín. Nestoupej na kameny kolem studánky, jsou kluzké.“
Ale bukvice neposlouchala a chtěla předvést Vendelínovi, jak krásně umí tančit. Uklouzla a sukýnkou se zachytila o vyčnívající kořen. Vendelín jí chtěl podat ruku. Ale jak se nakláněl, uklouzla mu na vlhkém jehličí noha a oba sjeli přímo do kaluže plné bláta.
Vendelín se smál na celé kolo: „vypadáš jako strašák do zelí!“
Máňu popadl vztek, vzala bláto do ruky a hodila ho Vendelínovi přímo do obličeje: „Tumáš!“ Začala blátěná válka. Náramně si to užili. Sjížděli spolu po mokrém kameni u studánky jako na klouzačce. Bláto létalo až nahoru na větve smrku, odkud vše sledovaly zvědavé veverky.
V kaluži už docházelo bláto a ochladilo se. Vendelín vzal čepičku, nabral vodu a navzájem se s Máňou polévali, dokud nebyli úplně čistí. Máňa si upravila mašličku na copánku a zívla:
„Jsem unavená. Potřebuji si odpočinout.“
Vendelín našel měkoučký mech pod pařezem a oba spokojeně usnuli.
Probudili se do chladného a deštivého rána.
„Káplo mi na hlavičku,“ fňukla Máňa.
„Za chvíli přestane pršet a pak vyrazíme k daňčí oboře,“ uklidnil ji Vendelín. A opravdu – zanedlouho se vydali na cestu. Ta byla samé drny, hrboly, krtince.
„Vendelíne, podívej, už mám oteklé nožičky.“
„To je jen prach z cesty, stačí ho umýt a hned se ti půjde lépe. Už jsme skoro na místě! Buď opatrná, nechoď k daňkům moc blízko, snědli by tě.“
„Já nejsem k jídlu,“ protestovala Máňa. „Když už jsem tady, tak se na ně podívám hezky zblízka.“
„Máňo, ne!“ křičel na ni Vendelín. Ale už bylo pozdě – daněk měl bukvici Máňu v tlamě. Vendelín sebral dlouhou větev a začal lechtat daňka pod bradou. Daněk lechtání nevydržel, začal se chechtat, a Máňa, celá oslintaná, mu vypadla z tlamy.
„No fuj, ty ale vypadáš!“ Vendelín měl co dělat, aby se nesmál.
„To je kvůli tobě,“ zlobila se Máňa. „Moje copánky! Kde je mám?“ vyděsila se.
„Daněk je snědl! Buď ráda, že tě nesnědl celou.“ Vendelín zvedl batůžek a vydali se na cestu. Máňa pořád brblala:
„Že jsem nezůstala na stromě…“
„Máňo, na tom placatém kameni je pěkný klacek. Sedni si, já si sednu na druhý konec. Budeme se houpat.“ Máňa si sedla a začali se houpat.
„Hlavně se drž, ať nevylétneš z houpačky!“ Vendelín se odstrkoval víc a víc.
„Přidej, přidej,“ popichovala ho Máňa. Vtom se Vendelínovi pod batůžek z listí dostal vítr a unášel ho jako na padáku. Máňa sebou břinkla o zem.
„Co děláš? Kde jsi? Vrať se! Už nebudu fňukat!“
U nedalekých keřů maliníku zašustilo spadané listí a objevil se Vendelín. „To bylo báječné, letěl jsem jako pták!“
„Bála jsem se o tebe. Pojďme pryč.“ Vendelín přikývl a vyrazili.
Šli dlouhou klikatou polní cestou, když se znovu zatáhlo a začalo silně foukat. Máňa se zachvěla chladem a přitulila se k Vendelínovi.
„Blíží se bouřka,“ řekl Vendelín, „musíme najít nějaké suché místečko.“
Schoulili se pod veliký kámen a přikryli se listím.
„Chro chro chro,“ ozvalo se nedaleko.
„Máňo! Ani se nehni, to jsou divoká prasata!“ Vendelín se opatrně naklonil, aby zjistil, kde prasata jsou. Ta naštěstí zatím Vendelína a Máňu necítila.
„Je to zlé. Jestli nás vyčenichají, bude s námi konec.“
„Asi hledají žížaly a nějaké kořínky, ty mají nejraději,“ špitla Máňa.
„Ne, divoká prasata by si na nás docela ráda pochutnala, ale jsou plachá, třeba se nám podaří je odehnat,“ uvažoval Vendelín. „Vezmeme klacky a budeme jimi mlátit do kamene, hodně hlasitě hulákat a oni snad utečou.“
Ale než oba domudrovali, kanec Hundrbác je vyčmuchal a snažil se dostat do jejich úkrytu.
Vendelín chytl Máňu za ruku a dali se na útěk. Hundrbác znovu rypákem drcnul do kamene. Ten se odkutálel.
„Máňo, musíme utíkat a až řeknu skoč, musíš skočit!“ Neměli na vybranou: za zády měli divoké prase a před sebou sráz do údolí.
„Bum,“ ozvala se za nimi veliká rána. To nebyl hrom. To se srazila prasata, která pronásledovala kličkující dvojici. Vendelín s Máňou získali víc času na útěk.
„Vendelíne, to je náš konec!“ špitla Máňa.
„Není! Pevně se mě chyť!“ Vendelín k batůžku přidal ještě jeden velký list, aby je unesl oba, a křikl: „Teď skočíme!“
Vítr je nabral na svá křídla a už se vznášeli vzduchem. Máně sice uletěla poslední mašlička, ale to jí teď nevadilo. Hlavně že je vítr unášel co nejdál od divočáků.
Za potokem dopadli do měkkého mechu, zavrtali se do teplé země pod ním a usnuli. DrUhý den ráno napadl sníh a oba přátelé prospali celou zimu. Na jaře v tom místě vykoukly dva malé výhonky dubu a buku. Pro Máňu s Vendelínem začal nový život.
Z knihy Roman Vaněk: Rozverné pohádky (vydala Městská knihovna Varnsdorf v roce 2018) vybral Milan Hrabal
