Na sklonku roku 2018 se objevila v nabídce západočeského vydavatelství Svět křídel novinka, kniha známých autorů s názvem Uloupená hranice a podtitulem Nefilmoví hrdinové Krušných hor v dramatickém roce 1938.
Anotace praví: Krušné hory – syrový kraj, který tvoří staletou historickou krajinu mezi Čechy a Saskem – mají také syrovou historii, jejíž součástí je i dramatický rok 1938. Právě strážcům této hranice z pohraničních praporů Stráže obrany státu Kadaň a Most je věnována tato kniha autorů, kteří se této problematice věnují již řadu let. Četné dobové fotografie, dokumenty i vzpomínky pamětníků z jednotek Stráže obrany státu ve východním Krušnohoří v roce 1938 nabízejí čtenáři mnohem hlubší pohled na osudovou křižovatku našich národních dějin než kdysi populární filmové drama „Uloupená hranice“ režiséra Jiřího Weisse z roku 1947, které bylo natočeno právě v Krušných horách…
Nakladatelství, jehož produkci znám a lituji, že nemám fondy doplnit si do knihovničky řadu dalších titulů z jejich nabídky. Ověření a plodní autoři, kteří u nás nejsou neznámí – Jindřich Marek a Jaroslav Beneš. Téma zajímavé, blízké, a poslední dobou trochu opomíjené. Na úkor toho, co se dělo po roce 1945 – ale už právě proto, konalo-li se po válce B, muselo být před ním někde A, o čem hovoří tato kniha. Kvalitní vazba, křídový papír, hojnost fotografií a fakt. Co by se tak mohlo pokazit?
No, za sebe musím prohlásit, že pokazilo. Nemohu si pomoci, ale z mého pohledu knize cosi chybí. Čekal jsem důkladnou faktografii, dokument, historii, a i když v knize všechno tohle je, je tam bohužel něco navíc, co nemělo projít. Nevím, zda absentuje někdo jako dramaturg, který by mohl leccos pohlídat. Za každou třetí větou vykřičník. Zbytečný, snažící se dodat textu váhu a citové zabarvení, které tu být nemá. Zvláštní ublíženecký tón, jak to mohlo všechno být jinak. Chvílemi až pomlouvačné hodnocení cizí práce, postupně narůstající, leč bez důkazů a argumentů. Ano, přečetl jsem knihu na jeden zátah a dozvěděl se řadu dosud neznámých věcí, ale přece jen mírná pachuť zůstala…
Za dvě nej považuji následující informace z knihy, o nichž jsem zatím nikde jinde neslyšel (a navíc se našeho regionu týkají bezprostředně) – na straně 43 je zmínka, že Sudetendeutsche Freikorps v roce 1938 „při obsazení Varnsdorfu z budovy Československé národní banky uloupily 18 milionů korun“. A hned o stranu dál je odstavec o Franzi Mayovi, místním rodákovi, na kterého těžko můžeme být pyšní – velel freikorpsu „Sachsen“ se štábem v Drážďanech, který útočil na příslušníky SOS Kadaň a Most v Krušných horách.
Ke kladům knihy dozajista patří citace historických pramenů, přepisy archivních materiálů, rozsáhlé obrazové přílohy i záznamy osobním rozhovorů s pamětníky.
Poněkud v rozporu se chtěným vyzněním knihy (byli jsme připraveni a věčná škoda, že nás nenechali bojovat) pak stojí fakt, nepřímo zmiňovaný na mnoha místech textu – mobilizované jednotky se potýkaly s nedostatkem vybavení (i zbraní), šlo o maximálně desítky ochránců hranic, na něž místy útočilo několik stovek henleinovců. I když je v knize zdůrazňováno, že se je vesměs podařilo zahnat za hranice, že působili neorganizovaně a zbaběle, asi je těžko srovnávat s připravenými jednotkami wehrmachtu, který se o pár měsíců později valil Evropou jako horký nůž máslem…
Jsem rád, že knihu vlastním, a přitom mě mrzí, že mohla dopadnout o fous lépe.
