V úterý 27. listopadu 2018 se v Městském divadle Varnsdorf konalo představení, určené pro žáky 8. a 9. tříd ZŠ a srovnatelné ročníky víceletých gymnázií. Divadelní soubor Na periferii přivezl dramatizaci knižní předlohy Čik.
Nestává se mi zas tak často, abych si nevěděl rady a nedokázal zformulovat, co a jak. Takže nejdřív citace:
Knižní událost německé literatury. Knižní „road movie“ pro všechny generace. Čtrnáctiletého Maika, kterému pro jeho podivínství nikdo ve třídě neřekne jinak než Cvoky, nečekají zrovna zábavné prázdniny – matka odjela na „farmu krásy“, ve skutečnosti do protialkoholní léčebny, otec na „služební cestu“ se svou sexy sekretářkou. Maik se znuděně potlouká po vile svých rodičů, bezcílně bloumá periferií Berlína a sní o krásné spolužačce Tatjaně. Dokud nepotká excentrického Čika, syna ruských Němců – navrátilců z Ruska, podnikavého spolužáka, který rozhodně není vzorným příkladem integrace do německé společnosti. Čik si s ničím neláme hlavu, má pořádnou dávku odvahy i drzosti a v každé situaci si ví rady. Navíc disponuje ukradenou Ladou – kraksnou, co se sotva drží na kolech. A tak se tihle dva ztracenci vydávají na cestu napříč východním Německem, směr „Tramtárie“. Potkávají lidi stejně podivné a úžasné jako země, jíž projíždějí. A na konci svého putování mají kufr zážitků a zkušeností nacpaný k prasknutí a na svět se už dívají jinýma, třebaže stále okouzlenýma očima. Poetický i výstřední, hořce ironický a humorný román lze číst jako snově romantickou a dobrodružnou pouť dvou mladičkých outsiderů do vlastního nitra. Kniha ve vzácné shodě okouzlila německé čtenáře i kritiky a vysloužila si jednu ze dvou nejvýznamnějších tamějších cen, Německou cenu za literaturu pro mládež. Už několik týdnů se drží v první desítce nejprodávanějších knih na německém trhu. Překladová práva byla prodána do 13 zemí.
Představení plně odpovídá tomu, co je výše řečeno. Velejednoduché kulisy, 4 mladí herci v mnoha různorodých rolích, typově přesní. Funkční ich forma značné části představení. Klipový střih scének, místy až absurdních a přitom jak vyseknutých z reality. Od „smí se říkat pravda vždy“ až po „chci utéct, a nejde to“. Nemohu říct křivé slovo, bylo to výborně zahrané. Jen… jen jsem nikdy (zbaběle) nebyl on the road, a teď už jsem starý. Jak na to vyrazit, tak na to nějak i jen koukat.
PS: Pokud pedagogický sbor jako tradiční argument užije to, že to bylo blbé, protože vulgární, tak ať si někdy do piče poslechne, jak se ti jejich žáčci mezi sebou baví…
