Vraťme se potřetí do Františkových Lázní, k literatuře a festivalu:
Varhany, meditace, prokřehlý František
Sobotu 10. listopadu jsem zasvětil z větší části odpočinku, procházkám ulicemi, parky a – jak jinak – ochutnávání léčivých pramenů. Nejvíc jsem se věnoval Františkovu pramenu (nabral jsem ho i do termosky na ochutnání ženě, která musela zůstat doma) a okusil jsem ještě Luisin. Festivalové počasí bylo vcelku vlídné – nepršelo, občas vysvitlo sluníčko, větřík pofukoval jen lehce. Ale na dlouhé procházky parky a promenádami bych byl snesl teplejší oblečení. Po obědě v pensionu na mě padla únava.
Na galavečer do INGO Casina jsem vyrazil včas. Cestou kolem kostela Povýšení svatého Kříže jsem zaslechl varhany. Bylo otevřeno, a tak jsem příjemnou půlhodinku strávil meditací a poslechem „tréninku“ místního varhaníka. Do chladného večera jsem odcházel s potřebným duchovním nadhledem. Stavil jsem se ještě u legendární sochy Františka, kterého lázeňské ženy na zimu přioblékly do pletených doplňků (čepice, rukavice, šála, ponožky), jen onen důležitý středobod jeho malého těla ponechaly pro jistotu odhalený. Otřásl jsem se chladem za něj a vyrazil do Casina, kde vládla pohoda podbarvená jemným šumem končících příprav galavečerního pódia.
Nikdo neprohrál aneb Galavečer v kasinu
Společné moderování Petra Jančaříka a Alenky Vávrové (tlumočení do němčiny se ujala paní Olga Kupec) bylo svižné a neotřelé. Dramaturgie programu mi jako divákovi vyhovovala. Dokonce ani střídání svátečně vyladěné hry na harfu Zbyňky Šolcové, syrové bluesové kapely Good Time a dvou amatérských kytaristů nerušilo. Čekalo mě ovšem i vlastní vystoupení. Nebyl jsem v klidu. Ještě v prvních minutách pořadu jsem totiž byl na pochybách, zda zamýšlený text nebude v inzerovaném humorném duchu večera trčet svou vážností. Chvatně jsem tedy začal chystat náhradní čtení ukázek ze zbrusu nové knížky lužickosrbských přísloví, což jsem zamýšlel až do nedělního happeningového vlaku. Naštěstí už první vystupující – Lucie a Markus Mantelovi – mé obavy rozptýlili. Četli totiž ukázky z knihy rozhovorů s obyvateli Konstantinových Lázní, kteří mimo jiné vzpomínali na hrůzy války. Mohl jsem tedy později klidně přečíst báseň věnovanou obcím ve střední Lužici zničeným nebo ohroženým těžbou uhlí. Měl jsem za úkol přečíst i německý překlad Róži Domašcyny. Zdá se, že jsem to vcelku zvládl, neboť po skončení pořadu se mnou na dané téma diskutovali čeští i němečtí účastníci večera. Nevynechám žádnou možnost šířit informace o dění v srbské Lužici. A každý opravdový zájem mě velmi těší a dodává mi pocit, že tato má snaha má smysl.
Ale pořad pokračoval. Poprvé jsem na vlastní uši slyšel číst dlouho ohlašovanou hvězdu galavečera Jaroslava Rudiše. Úryvek z jeho ještě horkého románu Český ráj, dal za pravdu hláškám, že „Rudiš je fakt dobrej“. Zástupce slovenského humoru spisovatel Ondrej Kalamár mě zaujal především svými aforismy typu: „Inteligencia je niečo, čo človek buď má, alebo mu to nechýba.“ Posléze ho v podobném duchu doplnil Jiří Slíva svými kafkorismy. Tady je jeden na ochutnávku: „Humor, to je nesmírně široký pojem. Někde mezi Franzem Kafkou a prdícím polštářem.“ Oficiální program zakončily dvojí křtiny. Šampaňským byla polita zmíněná Rudišova novinka a sborník ze sympozia nazvaný podle motta festivalu Záchranná vesta humoru. Televize Černá Kukla podstatnou část pořadu natočila a přestože kvalita zvuku není ideální, stojí za zhlédnutí. (Samožersky napovídám, že mé vystoupení začíná zhruba v čase 1:00:50 záznamu.)
Text: Milan Hrabal
Fotografie: Kateřina Polínková, Petr Kubínský a Milan Hrabal
10. 11. 2018 – Závěrečný galavečer, INGO Casino
