V neděli 5. května 2013 se uzavřel slavnostním večerem ve varnsdorfském kině Panorama jubilejní 10. ročník mezinárodního filmového festivalu Nisa. To mám z toho, že neposlouchám domácí dobré rady. „To chceš zase dvě hodiny čučet na pochechtávající se Němce na pódiu? Recenzi na film si přečti u Fuky a Čankišou si poslechni na YouTube a máš to jednodušší.“ Nedbal jsem, moje chyba.
Nebo jinak. Asi mě někdo nebude zase mít rád, ale fakticky – tudy cesta nevede. Když jsem byl na večírku poprvé, docela hodně lidí, starosta a varnsdorfský pěvecký sbor na pódiu, krásný dort, ucházející film, raut v přiléhající chodbě, kde se dalo korzovat nebo vybírat, vynikající Čechomor.
Podruhé – lidi se zase sešli, vkusný Aleš Cibulka jako moderátor, studenti z gymnázia, účastníci workshopů, přítomni na místě, úžasný festivalový dort, film, který byl tak blbounký, že pro leckoho byl zábavný, raut jako vloni, a závěr obstarala veleznámá Mňága a Žďorp. Vypadalo to, že festival má dobře nakročeno.
No a letos? Lidi nikde. U vstupních dveří sálu stály tři studentky, které 45 minut těch pár příchozích nevpouštěly dovnitř, protože něco (asi nebylo všechno připraveno, ale vysvětlovat hodinové zpoždění se nikdo neobtěžoval). Chudák moderátor působil jako čerstvě vyoraná myš, zjevně neměl tušení, kdo je kdo, jaké ceny se vlastně budou vyhlašovat v jakém pořadí, jestli jsou k dispozici ukázky z vítězných děl nebo ne… Zmatečné kategorie – pokud se udělila cena za mužský herecký výkon, za ten ženský jsem ji prospal, nebo fakt nebyla? Dort letos žádný. Hodně trapně působilo, když po skončení ceremoniálu na pódiu zůstaly nepředané ceny a dva kbelíky nerozdaných květin…
K promítanému filmu sice přijela celá tvůrčí delegace (režisér s rodinou, střihač a ten třetí, pokud si pamatuju dobře), nicméně film, který je údajně dokumentem, ač chvílemi vypadá jak hraný (bohužel ochotníky), který asi měl vzbuzovat emoce (leč nechává diváky většinou chladné) a který měl něco vypovídat o totalitárních režimech (a místo toho pro neznalé pouze vzbuzuje otázku, co to ten LARP asi je), si tolik pozornosti asi ani nezasloužil. Rautíček byl tentokrát vecpán do pizzerie, takže si ve frontě lidi šlapali po hlavě a s plnými tácky měli problém se někam vymotat a cestou si špitali, že jídlo mizí tak rychle, že si raději měli nabrat hned dvě porce (po prvním kole došlo dokonce i ovoce). A závěr obstarali Čankišou. Dobří, ale pro spoustu lidí zcela neznámí. Myslím, že peníze za vybrané vstupné nemohly stačit ani na úhradu spotřebované elektřiny.
Sice jsem v souvislosti s letošní organizací zaslechl nějaké ty stesky, ale ty tu rozebírat nehodlám – píšu, co JÁ vidím a jak to na MĚ působí. A pokud příští rok nebude nějaká zajímavá kapela, tak se opravdu budu rozmýšlet, jestli vůbec zvednu kotvy.
