V neděli 4. listopadu 2018 jsme se v Městském divadle ve Varnsdorfu dočkali další premiéry, Hana Strejčková, FysioART a další spolupracovníci představili nové interaktivní představení pro všechny malé i velké děti a jejich (pra)rodiče Poutníci po hvězdách.
O některých záležitostech se mi píše opravdu těžko. Nějak se to stalo, že jsem se u mnoha věcí přesunul z pozice nezúčastněného diváka na druhou stranu barikády. A tak jsem měl možnost sledovat genezi tohoto představení. Od brainstormingu na jevišti, co by se dalo a jak použít, kdo si nač troufne, co ano a co ne. Přes vstávání ve 3 ráno, aby se daly nahrát zvuky plánované jako doprovod k živé hudbě. Až ke generálce den před premiérou, kde byli všichni nervózní, netrpěliví, rozpačití a plni strachu, jak to dopadne.
O ničem z toho diváci nemají ani tušení. Nevědí, co všechno spadlo pod stůl. V jakých bolestech se rodilo to, co vypadá tak snadné. Že třeba cákání vody má na svědomí jedna z tanečnic, která v půl čtvrté ráno mávala kolem sebe rukama sedíc uprostřed koryta Křinice.
Diváci se „jen“ těší z toho, co vidí, z toho, že se mohou účastnit putování, a ti nejmenší z toho, že se do putování mohou osobně zapojit. A nebyla by to Hanka (a FysioART), aby pro děti nebylo co i před a po představení – dílničky výtvarné, pohybové, přemýšlivé, plné fantazie. Prostě se to zase povedlo:
Představení Poutníci po hvězdách povzbuzuje děti i nás dospělé, abychom našli odvahu a vydali se za svým snem – na místo svých snů. Podporuje rozhodnutí vyjít tam, kde je člověku hezky a s těmi, s nimiž je dobře. Ukazuje cestu, na které si všichni navzájem pomáhají zdolávat překážky, ale také si hrají a povzbuzují se.
Zásadní je originální hudba Michala Müllera, která tvoří páteř představení. Vypravěčská linka je dětem srozumitelná, protože každý z herců má svůj cíl a společná pro všechny je viditelná touha jej dosáhnout. Poutníci například jdou k vodě, do lesa, na skálu nebo vysoko, kde létají ptáci, pak k moři, do města a jejich cesty se navzájem propojují a navíc na ně zvou i dětské diváky.
Interakce s dětmi z publika je živá, tempo představení nijak neupadá, ještě hlouběji vtahuje do přímého děje. Bohatá je práce s fantazií, neboť dítě vidělo mnohem více než dospělý. „To je přece autobus, babi!“ ozvalo se přede mnou. A přitom si na scéně vystačí s dvěma kusy dlouhého dřeva. Dotvoření atmosféry napomáhají barvy a animované projekce, jejichž základem je také „jen“ dřevěná tyčka, ale navozuje například představu tikajících hodin, nebo letících ptáků a mnoho dalších.
Inscenace Hany Strejčkové se nepodbízí, ani nevyužívá laciných triků, jak zaujmout. Naopak! Dětského diváka zve na bohatou cestu do světa fantazie, na kouzelnou podívanou, která je místy dokonce moc vtipná.
