Objeví-li však na starém, zapomenutém německém hřbitově skupina lidí s motorovými kosami, hráběmi a pilou, jsou místní ve střehu a pro jistotu hned volají policii.
„Nepřišli jsme sem krást, přišli jsme sem uklidit jednu vzácnou filipovskou památku,“ vysvětluje ředitel institutu Jiří Čunát.
Starý hřbitov totiž od konce druhé světové války nikdo neošetřoval. Pod vrstvami starých větví a trávy, mechů a odpadků se skrývaly staleté náhrobky, které kdosi, v prvních mírových dnech války rozvalil a zničil. Centrální náhrobek je počmárán přeškrtanými hákovými kříži a protinacistickými nápisy. „Poválečná nenávist k Němcům je součástí tohoto hřbitova. Vypovídá o náladách v tomto kraji. Snažili jsme se tedy zachovat autenticitu tohoto místa, nic neměnit, nic neopravovat nebo neodvážet. Jen jsme uklidili,“ vysvětluje skromně Jiří Čunát. A proč to všechno vlastně dělají?
„Má to hned několik důvodů. Zaprvé jsme chtěli uctít památku těch, jejichž kosti zde již staletí odpočívají, chtěli jsme zkrášlit kousek jiříkovského světa, vyčistit ho od nepořádku. Ale chtěli jsme přivézt k práci i ty, kteří již dlouho a mnohdy ještě nikdy nepracovali,“ vysvětluje ředitele institutu.
Na vyklízecích pracích se podíleli nejen dobrovolníci, ale i místní, jiříkovští, ale také velkošenovští Romové. „Pracujeme všichni, bez ohledu na věk, vzdělání či rasu,“ odpovídá na otázku Jiří Čunát jen chvilku poté, co odložil motorovou kosu, s níž vyčistil cestičky mezi hroby. „Potěší nás, když uděláme lidem v okolí radost, když nás pochválí, když přijdou a připojí se k nám…“
A incident s policií?
„Všechno se vysvětlilo a žádný problém jsme neměli. Je to jen úsměvné, že na zloděje kovů si již všichni zvykli a na ně policii nevolají, ale ti, kteří jen uklízejí a nic neničí a nekradou, vzbuzují v lidech neklid a podezření,“ uzavírá s úsměvem Jiří Čunát.
