Tak a je to za námi. V sobotu 20. dubna 2013 byla v NP České Švýcarsko slavnostně zahájena turistická sezóna hned několika akcemi. Jak jsem slíbil v pozvánce, vybral jsem si první, asi nejvýznamnější z nich – otevření vyhlídky na Malé Pravčické bráně. Nevím, jak jste kdo na tom, ale já poprvé v životě využil služeb speciálního turistického autobusu, ale hlavně na vlastní oči poprvé spatřil onu zmiňovanou Malou bránu. Ale popořadě…
Sraz zájemců byl v 9:15 ve Vysoké Lípě. Jednak nevím, jak to tam vypadá s parkováním, druhak cesta přes Jetřichovice je „pěkná“ projížďka, třeťjak máme pořád jen jedno auto – nechal jsem se tedy nakonec dopravit do Rybniště a tady vyčkával na zmíněný bus. Měl jsem velké štěstí, protože mě řidič zaznamenal a zastavil mi. Nedělo se tak ale všude – ona je totiž valná většina zastávek pouze na znamení a tak když nemácháte rukama, nestaví. Což se třeba stalo ve Chřibské na náměstí, kde hlouček lidí přihlížel tomu, jak jsme kolem nich jen projeli. Část z nich nás autem dohonila o pár zastávek dál – a nevypadali zrovna spokojeně. A to prý ještě k tomu řidič na nádraží v Rybništi ujel právě přijíždějícímu vlaku, i když na něj má čekat.
Do Vysoké Lípy jsme ale nakonec na místo srazu dorazili v pořádku. Sešlo se tu kolem padesátky turistů a potentátů. Jména si ze zásady nepamatuji, takže jsem schopen konstatovat jen tolik, že přítomni byli zástupci o.p.s. České Švýcarsko, Národního parku České Švýcarsko, Nationalparku Sächsische Schweiz, Ústeckého kraje, nějakého ministerstva a koho jsem vynechal, ať se nezlobí. To hlavní pro mne byla samotná trasa kolem skalního hradu Šaunštejna k připravené pásce. Ačkoli média strašila živelnou katastrofou a padajícími trakaři, počasí bylo super – snesitelná teplota, ani kapka a občas na nás dokonce zasvítilo sluníčko.
Na místě už stál přichystaný stoleček s občerstvením i přípitkem, vedle na lavici nové tiskové materiály, které se tu za chvíli křtily (Zážitky v Českém Švýcarsku 2013-2014, Turistický vlak Českého Švýcarska a Akce pro veřejnost v roce 2013). S potěšením zjišťuji, že klobásky jsou od Vohnouta, s menším potěšením zjišťuji, že fotím a fotím a Děčínská jeřabinka na mě nezbyla. Po křtu a slavnostním přípitku úprk vzhůru, zaujmout výhodnou pozici u pásky, abych zdokumentoval její přestřižení.
Následně po skupinkách stoupáme a klesáme nahoru-dolů po schůdkách, vyzkoušet si vyhlídku ze hřbetu brány. Část účastníků se poté rozhoduje k návratu, většina ale pokračuje v procházce nádhernou krajinou po červené až do Mezní Louky. A jsem zas o něco chytřejší. Pokud se snad někomu nezdají pokácené oloupané kmeny, bez užitku se válející po lesích, vězte, že kácení bylo nutné. A jakákoli manipulace se dřevem v těchto místech natolik neekonomická, že se víc vyplatí ty stromy nechat jen tak válet. A ta kůra? Jde především o likvidaci lýka, aby lýkožrout neměl co žrát. Okamžitě by totiž využil situace, přemnožil se a napadl okolní zatím zdravé stromy.
Na Mezní Louce čeká slibované pohoštění. Ejhle – opět povědomé klobásky, ba i ten salám je od Vohnouta! K tomu místní ořechový chléb, sádlo se škvarky a zázvorová limonáda. Majitel fořtovny, nynější hospody a penzionu, povypráví o historii a nabídce a zatímco ostatní vyráží na prohlídku ubytovacích kapacit v moderních rekonstrukcích historických seníků a dřevníků a poté do Infocentra, já se zakecám s panem otcem. Jde totiž o rodinný podnik – on se stará o kemp, a dcera (sestra „hospodského“) dělá recepční a vedoucí Infocentra.
Nerad se loučím a pádím na autobus. Ten sice končí v Jetřichovicích, ale díky dobrým lidem můžu vystoupit zpátky ve Vysoké Lípě a autem jsem dopraven do Rybniště.
Hele lidi, kašlete na zahraniční dovolenou a zkuste si to nejdřív prochodit pár kilometrů kolem vlastního baráku!
A ještě malou perličku na závěr – prohlédněte si obuv dámy na fotografii (doprovod jednoho z významných hostů). Celou cestu bez zaváhání absolvovala s námi…
