Divadelní hra, označovaná v informačních kanálech jako tragikomedie, byla v Rumburku představena v pátek 12.4. Inscenace s názvem „Vše o mužích“ svou vtipností odbourala celou rumburskou Střelnici a herecké trio Maroš Kramár, Filip Blažek a Michal Slaný ve svých rolích předvedlo neobvyklou dávku improvizace, která měla obrovský úspěch. foto: Jakub Trmal
Leckdo tuto hru může nařknout z oplzlosti a bude mít určitě pravdu. Texty se většinou točily kolem sexu a všech věcech s tím spojených. Nebyla to opravdu žádná vznešená slova a jak už název naznačuje, hra ukazovala muže v tom světle, jací opravdu jsou (nebo si to o sobě alespoň myslí).
V celém představení se střídaly čtyři dějové linie. První ukazovala tři kamarády, kteří se scházejí v posilovně. Při líčení všech svých dojmů o ženách, převážně tedy o jejich prsou, se pomalu dostanou k tomu, že jeden z nich má poměr s ženou druhého. Divák poté může sledovat, co vše jsou muži schopni překousnout a jaké jsou podle nich ty pravé hodnoty.
Druhý příběh rozhodně zaujímá tragickou část představení. Ztracený syn se po pěti letech vrací domů, kde nachází svého chřadnoucího otce. Po pár slovních přestřelkách odhalí pravdu o jeho matce, kterou si celý život idealizoval. Pochopí, že věci někdy nejsou tak jednoznačné, jak vypadají.
Předposlední zápletka vyobrazuje noční podnik, v jehož vedení vidíme klasickou dvojici – temperamentního a ulítlého šéfa s hloupým, podbízivým poskokem. Jejich hlavním cílem je sehnat nějakého muže na noční šou, kterého později najdou v jednom zapomenutém zoufalci, co má opravdu hluboko do kapsy.
Nejvtipnějším příběhem je ale zcela jistě homosexuální part. Přehršel dvojsmyslů a excelentně prožívané role ,,teploušů“ publikum nenechaly odpočinout od smíchu. Do vztahu dvou spolu žijících mužů se na pár dní zamíchá expartner jednoho z nich a vztahy těchto mužů se začnou pozvolna vyostřovat.
Hra ,,Vše o mužích“ má při každé repríze rozličnou délku a to v řádu hodin. První představení prý začínala na hodině a půl, v pátek si publikum posedělo na židlích domu kultury tři hodiny a někdy to hercům ujede až na pět hodin. Inscenace dává opravdu velký prostor improvizaci, kterou herci s nadšením využívají. Ať už přisprostlé narážky, kterými jsou občas oni sami překvapeni, nebo česko-slovenské popichování panující mezi herci od úvodní minuty. Obyčejný divák nemá šanci rozpoznat, co vlastně je ve scénáři a co už ne, ale nevadí mu to. Jen se směje a baví prvoplánovým, leč povedeným humorem.
