Samozřejmě… Když na to člověk později myslí, tak je chytrej, jak to Rádio. Všechno, docela všechno – pravděpodobně už od narození, od první zakázané cigarety, od prvního piva a kořalky, od prvního nějakého fetu – všechno se mohlo odehrát jinak. Tak nějak – zdravěji. Hovadina… To si ovšem člověk říká v „samitce“ (jak říkaly děti, když byly malé) – pokud si to ještě teda může říkat…. a já měl celkem to štěstí, že to se mnou jebalo jenom flekama, takže mezi výpadkama a přesvědčováním sama sebe, ať neumřu hned a myšlenkama, co asi bude po smrti, jsem rozhodně myslel na to, jak jsem tak poslední rok vlastně skoro každej den „měl nějakej divnej pocit“. Jenže, to jsem si říkal, že budou nějaký takový normální stařecký deprese. Nic mě nebaví, nic mě neoslovuje, nic pořádnýho mě nenapadá, do ničeho pořádně nemám chuť. No, ono to tak docela není pravda,ale jako bych si všechny věci, který jsem poslední rok (možná dýl) dělal, tak úplně neužíval… Jako by to byl někdo jiný.
>Začalo mě nejprve pálit, jako pálí žáha, ale hodně. To rychle přešlo do takové urputné tupé bolesti, které nebylo možné se zbavit nějakým nakroucením, poskočením, prdnutím (protože to člověk vnímá jako tlak), prostě jakýsi balvan v prsou – upozorňuji ctěné čtenáře, že tohle už mnohokrát četli a vskutku – on tak ten infarkt i probíhá!
>(…)
>V tom Ústí už to šlo celkem rychle a celke jako v americkým seriálu. Samý důležitý a hezký a kompetentní lidi, stěny do zelena, kolem mně tančily nějaký robotický hlavy a pan doktor říkal, že mi skrz ruku strčí do srdce drát, a že to bude v poho. Mluvil česky, ale měkce, řekl bych, že pocházel ze Slovenska. Miluju Slovensko!
>Pošťoural ve mně, nic moc jsem necítil, ale zaregistroval jsem, že ta tupá a blbá a úporná bolest na prsou ustoupila…
>
>(A teď už víte, proč jsem se tady minulé, tedy Velikonoční pondělí, neexhiboval…)
