V sobotu (30/3/2013) otevřeme v doubické Fabrice výstavu třiceti skvělých fotek Standy Krupaře, které pořídil na svých cestách na Sibiř. Jestli dorazí i autor je zatím nejisté, takže jsme se s ním sešli a ptali se, jak to v Rusku chodí. Teda:
Standa Krupař (1972) fotoreportér časopisu Reflex není u nás na severu nováčkem, fotil tu na těch našich slavných demonstracích a za svou fotku dokonce získal hlavní cenu – Fotografii roku 2011 Czech Press Photo.
Jeho životní láskou je ale Rusko, Sibiř a její hory a šamani.
Těžko říct proč. V článku o jeho zatím poslední cestě do těch míst se mimo jiné dočtete: Kyzyl je hlavní město Tuvy, nejchudší a nejpropitější části ruské říše, země, která má podle všech geografických i historických předpokladů blíž k Mongolsku než k Rusku. Ostatně bible byla přeložena do turkické tuvinštiny teprve loni. V Rusku mají Tuvinci pověst divočáků, kteří, když se napijí, hned sahají po nožích. A pije se tvrdě a často, takže počet vražd tu je třicetkrát vyšší než u nás.
Když si o tom kusu země na východě povídáme v jedné holešovické restauraci, říká: Když si tam takhle sednou do hospody dva týpci jako my, dá se předpokládat, že si dají každý láhev vodky, potom se pobijí, hospodu zapálí a možná ještě znásilní servírku.
Nebezpečná země.
Ale není to tak hrozný, uklidňuje mě Standa. Když trochu víš jak to chodí, můžeš se takovým situacím vyhnout. Třeba Jižní Amerika je asi o dost nebezpečnější, sejmou tě na ulici, ani nevíš odkud to přišlo. Kyzyl se svvým, převážně domácím násilím, je čitelnější.
Láska k Tuvě je u Standy spojená s láskou prostorám vyplněným nekonečnou tajgou, nedozírnou stepí, solným jezerům které z Ruska přesahují hluboko do Mongolska. Kraj je to doposud, ať už pro Evropana či pro Rusa takřka nedotčený průmyslovou civilizací. Tuva je asi dvakrát větší než Česká republika a byla zemí pastevců. Prudké změny nastaly ve čtyřicátých letech minulého století a historické vazby se zpřetrhaly. Kromě stotisícového hlavního města tu je ještě několik městeček menších a tím to končí. Pastevectví skončilo a žije se tu z peněz z centra. Nic se neprodukuje, všechno se dováží. Dovedu si představit reportážní cestu do takové oblasti na týden, na čtrnáct dní, ale být tam větší část roku?
Ano, je to v podstatě nuda, říká Standa. Když jsem byl takhle na Altaji, pomáhal jsem třeba na poli nebo v hospodářství, ale tady nic takového není, takže většinu času jsem u kamarádů v panelákovém bytě, povídáme nebo koukáme na televizi. Kolikrát týden i déle neudělám ani fotku. Ale pak přijde nějaký šamanský obřad a to je to, proč jsem tady.
Do Tuvy, jakkoli je zaostalá a odtržená od světa, pronikly všechny možné atributy třetího tisíciletí, takže mobily a další technika je vidět na každém kroku. Přesto tu přežívají dávné šamanské obřady a zvyky které s tím novým světem zvláštně kontrastují.
Tenhle rozpor mě zajímá. Ten střet prastarého a nového a hledání rovnováhy, kterou tedy nalézt je velmi těžké. Staré zvyky mizí a kromě – jaksi – výtvarné stránky je tu hrozně důležitý moment etnografický. Proto poslední dobou kromě fotek pořizuju i záznamy zvukové a filmové. Zatím je to jenom nezpracovaný archiv, ale snad se k tomu dostanu, říká Standa.
Řešíme potom ještě nějaké technické detaily kolem připravované výstavy fotek z Tuvy v Doubici na Fabrice a Standa si vzpomene, že ačkoli v Rusku fotí už přes deste let, výstavu tam ještě neuspořádal, ačkoli o ni místní stojí.
A potom povídá: Zrovna tuhle ve tři ráno mi volal jeden šaman, jak se mám, co dělám a kdy přijedu. Von je to taky zajímavej člověk i když byl zavřenej za několikanásobnou vraždu …
Takže my se pokusíme ty fotky nepoškodit a výhledově je do Tuvy poslat. Čistě pro jistotu.
(uspořádání výstavy podpořil Schrödingerův institut, v Doubici bude k vidění minimálně dva měsíce)
