První malá úleva přišla po překročení hranice do USA. První úleva přišla po překonání toho šíleného plotu, který odděluje svět a SVĚT. A SVĚT byl najednou zase barevnější. Třeba cesta červeným vláčkem do San Diega a pobyt se zdejšími houmeles. Neopakovatelná komunita, mezi místními docela oblíbená. Přes den žijí u moře, večer se svými nákupními vozíčky odjíždí do svých bezdomovů. Spí pod mosty, v průjezdech, v parcích. A ráno když po sobě pečlivě uklidí, to udělají znovu. Někteří čtou knížky, jiní hrají na kytaru, nejvíc jich ale prostě jen pozoruje svět. Což ovšem dělají důkladně. V sobotu večer jsou však ze svého klidu vytrženi, zapínají přenosná rádia, aby mohli sledovat předávání sošek v nedalekém Los Angeles. Tomu nerozumím. Ani jásotu, který pak přichází. Jenže… Letos vyhrál dokument INOCENTE, který tohle společenství na osudu jedné dívky představuje. Ráno přijíždějí televizní štáby. Všude jsou kamery, technika a rozhovory.
Jenže… to už je po všem, včera bylo včera a dnes je dnes. Tohle je příběh o tom, kterak mexičtí pobudové získali kolo GT Zaskar Pro, s kterým jsem projel Tunis, Kubu, Maroko, Turecko, Ukrajinu, Kanárské ostrovy, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko… Kolo, které mi daroval můj kamarád Pavel Brabec, a já už se na něm nikdy nesvezu. Na tom kole jsem měl telefony, foťák, spacák, ponožky, svetr, trenky, ručník, dárky… Prostě všechno. Je to ale také příběh o tom, kterak bezdomovci ze San Diega získali Oscara. A v tu vítěznou noc, já jsem s nimi spal.
pro výběžek.eu, jiří vopičák, san diego
