Uprostřed místnosti stál drobný muž obklopený osmi policisty v neprůstřelných vestách a s kuklami na hlavách.
Nohy měl spoutané pouty a řetězem spojené se širokým koženým opaskem kolem pasu. Ve chvíli, kdy nastavil svá zápěstí, aby je dvěma stříbrnými náramky spojil policista k sobě, přiťapkala špalírem policistů asi roční holčička a se širokým jednozubým úsměvem se zašklebila na svého tátu.
Policista odtáhl pouta od mužových rukou: „Nechcete ještě na chvíli obejmout dceru?“ zeptal se zúčastněně zatčeného, zatímco druhý policista už zvedal batole v růžových punčoškách ze země, aby je vložil muži do náruče.
Ten přitiskl dítě k sobě pevně, horečně a zoufale, a přitom s takovou tou zvláštní něhou, kterou otcové projevují svým prvorozeným dcerám. Líbal maličkou do jemných vlásků, svými rty se loučil s každým jejím prstíkem, drobným nosíčkem, tvářičkami … a plakal. Věděl, že až ji uvidí příště, už z ní bude školačka.
Policisté stáli tiše kolem těch dvou a nikdo z nich ani jediným pohybem či slovem nezničil ten dojemný okamžik.
Trvalo to pár bolestných minut.
Muž nakonec postavil děvčátko na zem, hřbetem ruky si otřel slzy z obličeje a znovu vztáhl svá zápěstí k policistovi.
Ve chvíli, kdy se pouta kolem nich omotala, dítě radostně zavýsklo. Lesklé náramky i řetízek spojující tátovy ruce s nohami byl pro ně jen další novou, zajímavou hračkou.
Ale tentokrát už si táta nemohl hrát.
Jeden a osm mužů se vydalo na cestu, a růžový drobek zůstal v místnosti sám. Opuštěný, ztracený, nic nechápající…
