Dnes v nejmenovaném obchodním řetězci v Rumburku. U regálu s pečivem stály dvě, asi čtrnáctileté slečny.
„Ty voe, ty koláčky stojej šest korun a já má čtyřicet. Kolik si jich můžu koupit?“ ptá se jedna.
Druhá bryskně: „dva a půl.“
„Tři ne?“
„Možná tři, počkej…“ odvětí a s očima vyvrácenýma k nebi počítá: „Třikrát šest, třicet šest.“
„To je super,“ zajásá první. „ A ještě nám vosum zbude,“ dodá s nadšením, vloží do sáčku tři kousky voňavého pečiva a v doprovodu kamarádky odcupitá k pokladně.
O několik chvilek později se již ládovaly makovým koláčem na parkovišti před obchodem a jejich radostný výraz nešlo přehlédnout.
„Ty voe, viděla´s to? žasla původní majitelka čtyřiceti korun. „Ta kráva u pokladny se se sekla a vrátila mi dvaadvacet korun.
„Si děláš kozy?“ vyprskla kamarádka překvapeně. „Za to si můžeme skočit pro další koláče,“ dodala s plnou pusou máku, načež vylovila z kapsy mobilní telefon, vyhledala kalkulačku a zadala příklad.
„Hele, dvakrát šest je dvanáct. To na dva koláče máme.“
„A kolik mi zbude?“
„Asi vosum,“
„To je blbý, kdyby mi zbylo deset, mohly jsme si koupit další dva,“ prohodila dívka zklamaně a smutně zamířila zpátky do obchodu.
