Pavla Horáková je překladatelka a spisovatelka. Protože její prvotina Tajemství Hrobaříků je taková detektivka pro mládež, vžila se pro ni oblíbená zkratka „Foglar v sukni“. Kdyby Foglar vypadal takhle, chodil bych do skautu i já, ale jinak je to docela přesné. Pavla nepije, nekouří a mluví spisovně.
Lidi si tě možná pamatují z televize, zkoušela jsi je s kolegy naučit anglicky. Povedlo se to?
Ohlasy na ten pořad byly většinou příznivé, ale kromě tebe a svého otce neznám osobně nikoho, kdo to pravidelně sledoval, takže nevím, jestli jsme někoho něco naučili. Já jsem se každopádně učila pořád. Neustále jsem lovila ve svých starých vysokoškolských učebnicích, protože jsem od studií dávno zapomněla, jak se který gramatický jev přesně jmenuje. Sice ho umím použít, ale ne vysvětlit.
Dneska už všichni parchanti anglicky mluví, sice trochu negersky z toho hip hopu a rapu, ale jak to bylo, když jsi se učila ty?
Chodila jsem od třetí třídy jednou týdně na anglinu do kulturáku, kde jsem proflákala pět let. Když jsem se rozhodla, že se chci hlásit na gympl s rozšířenou angličtinou, ještě s kamarádkou jsme se do toho zakously a naučily se za rok víc než za těch předchozích pět dohromady a rozdílovky jsme udělaly. Pak přišla revoluce, do Prahy přijeli učit mladí Američani, v televizi běžel Superchannel, CNN a MTV a všechno šlo ráz na ráz. Bohužel mě minuly zahraniční stáže, takže to, co umím, jsem se naučila tady. Ale učím se pořád, to je jasný.
Krom angličtiny překládáš ze srbštiny proč právě tahle kombinace?
Srbštinu jsem vystudovala na FFUK (spolu s oborem překladatelství a tlumočnictví angličtina). Jazyk jsem se naučila v Bělehradě, kde můj táta v 90. letech pracoval. Po návratu jsem si na Státní jazykové škole udělala státnici a chtěla jsem chodit na kurzy dál, abych si jazyk udržela. Když ten kurz pak zrušili, přibrala jsem si serbistiku na fildě.
Kromě práce pro rozhlas každý rok jezdíš do Karlových Varů pracovat pro Festivalový deník. jsi filmový fanda? A na jaký filmy?
Mám zlozvyk dívat se na filmy literárně. Takže mi třeba unikne, čím je výjimečná kamera, ale zato ocením, když je dramatický oblouk pěkně sklenut. Obvykle se mi ve Varech líbí úplně jiné filmy než mým kolegům z redakce, kteří na rozdíl ode mě kinematografii rozumějí. Obdivuju lidi, co dokážou koukat na všechno a nechat se tím obohatit. Já mám pravidlo pěti minut u filmu, pěti stránek u knížek a pěti taktů u hudby. Jakmile mě za tu dobu nechytnou, vím, že lepší už to nebude a že se budu jenom trápit. Když dokoukám film, který se mi nelíbí, cítím se potom, jako kdyby mi ukradli kus duše.
No, a taky jsi spisovatelka. Napsalas trilogii o Hrobařících, partě mladých, kteří řeší různé záhady, většinou nějak spojené s hřbitovy … jak tě to napadlo. A jaký máš ke hřbitovům vztah?
Hřbitovy mi připadají hrozně zajímavé. Takové muzeum pod širým nebem. Pražské Olšanské hřbitovy, to je mimo jiné obrovská zelená plocha uprostřed města. Roste tam fůra kytek a žije tam spousta zvířat. Najde se tam taky hodně pěkných ukázek funerální architekturty a desingu. Chodila jsem tam na procházky a děly se mi tam prazvláštní věci. Původně jsem měla v úmyslu napsat si o tom do šuplíku jen takové drobničky, imprese, ale potom se mi všechno začalo skládat do příběhu a bylo logické to odvyprávět právě takhle.
V knížkách mají hrdinové jako průvodkyni Anežku. Mělas taky někoho, kdo by tě po hřbitovech provedl?
Nikoho takového jsem bohužel neměla, ale hodně mě inspiroval třeba pan farář Szabo od sv. Prokopa, který na Olšanech vytvořil naučnou stezku. Při hledání informací mi samozřejmě pomáhal internet, ale taky knížky a mapy. Jak jsem měla volnou chvilku, vyrazila jsem na Olšany, procházela jednotlivá oddělení, fotila a dělala si poznámky. Zbytek dokonala fantazie.
Prostřední příběh (Hrobaříci v podzámčí) se neodehrává v Praze, ale na venkově. Konkrétně tedy v městečku Ostrožná. Nebavilo tě zůstávat v Praze, potřebovala jsi hlavní hrdiny dostat na zdravý vzduch?
To je docela kuriozní, protože prostřední díl vznikl vlastně až nakonec. Měla jsem už hotové pokračování (Hrobaříci a Hrobaři), tam mi ale hlavní hrdinové poněkud moc vyrostli, už jsou dospělí a studují vysoké školy. V prvním díle jsou teprve na základce, takže jejich vývoji chyběl nějaký mezistupeň, nějaké středoškolské dobrodružství. Na Olšanech už by se odehrávat nemohlo, protože jsem o hřbitovech a okolí řekla všechno, co jsem chtěla a uměla. Proto jsem mládež poslala do Ostrožné na letní archeologickou brigádu.
Docela zajímavé je, že v příběhu se jedná o vzácnou relikvii, sluneční monstranci … a já za jakýsi předobraz Ostrožné vzala Opočno, odkud pochází naše rodina. A až později mi došlo, že Opočno má právě slunce v městském znaku, tak jsem to všechno skloubila.
Třetí díl, Hrobaříci a Hrobaři, už je poněkud záhadologický … tajná společenstva, spousta všelijakých odkazů na různé, snad, zednářské symboly. Atmosféra houstne. Až jsem se trochu bál.
To já chvílemi taky. Ale všechno jsou to takové věci, které tě napadnou, když o některých symbolech, nebo třeba topografických faktech přemýšlíš. A čím víc přemýšlíš a studuješ k tomu literaturu, přicházejí další a další záhady a všechno do sebe podezřele zapadá.
To víš, že když jsem to psala, častěji jsem se ohlížela, jestli za mnou někdo nejde. Co kdyby to třeba byla pravda. :)
Hrobaříci, přestože se jedná o trilogii, jsou – každý díl – vypraveny malinko jinak. Proč?
První díl vyšel v nakladatelství Olympia, které bylo známé třeba foglarovkami. Byla to moje prvotina a já jsem byla strašně ráda, že můj rukopis přijalo slavné nakladatelství. Po grafické stránce bych si tu knížku představovala trochu jinak, ale nemohla jsem to příliš ovlivnit. Když se Olympia v souvislosti se problémy Sazky a ČSTV ocitla v likvidaci, ujal se mě můj spolužák a kolega překladatel Mirek Pošta, který má malé, ale ambiciózní nakladatelství s bohulibými edičními záměry, a další dva díly jsme vydali v podobě, v jaké jsme opravdu chtěli.
Obzvlášť povedené mi připadají grafiky, které provázejí třetí díl. Kde jsi přišla na jejich autorku, Veroniku Kašparovou?
Úplnou náhodou. Všimla jsem si jednoho jejího pastelu na Facebooku. Shodou okolností na něm byla budova žižkovského gymnázia, na které jsem chodila. Ukázalo se, že těch žižkovských pastelů je celkem jedenáct. Vloni v květnu měla Veronika výstavu, šla jsem se na ni inkognito podívat a měla jsem jasno. Trochu jsem se ostýchala ji oslovit, ale úplně zbytečně. Když jsme se pak sešly, plácly jsme si během pěti minut. A máš pravdu, že ty pastely, ačkoli vznikaly na knížce úplně nezávisle a mají svůj vlastní život, jako by byly vytvořeny právě pro ni.
Zbývalo sehnat peníze na tisk. V tom nám pomohla čím dál populárnější metoda crowdfundingu. Přihlásily jsme náš projekt na server kreativcisobe.cz, kam nám lidi mohli posílat různě vysoké částky podle svého uvážení. Tím si předplatili buď knížku – s našimi podpisy či bez – nebo třeba kolekci pohledů s Veroničinými pastely.
{vimeo}49318414{/vimeo}
Ještě jsi vlastně podepsaná pod jednou knížkou jako spoluautorka. Nešlo ale o psaní samotné, ale o takovou folkloristickou práci Kecy v kleci. Jak tohle dílko vzniklo a které materiály jsi nabídla ty?
Vždycky jsem měla ráda lidové vypravěče a líbily se mi všelijaké hlášky, prostonárodní průpovídky a říkanky. Pár jsem si jich pamatovala z dětství. Bylo to zrovna ve Varech, kde jsme se o pauze v redakci deníku s kolegyněmi častovaly různými školními rýmovačkami a napadlo nás posbírat je a vydat. Vytěžovaly jsme příbuzné a kamarády z celé republiky a během prázdnin jsme jich měly několik stovek. Když jsme sbírku měly téměř připravenou k vydání, zjistily jsme, že něco podobného zrovna v tu chvíly vyšlo, ale naštěstí průnik materiálu nebyl velký. Neváhaly jsme, oslovily jsme autora té publikace a jejího nakladatele a mořily je tak dlouho, až z toho vzniklo jakési volné pokračování. A jelikož autor je vědec, mají Kecy v kleci všechny odborné náležitosti, včetně zdrojování, bibliografie a anglického shrnutí. Na tu knížku jsem hrdá.
