weby pro nejsevernější čechy

Čtyři dny ve městě L – 13 – No Entry

Britové jsou podle mne posedlí výstražnými cedulemi. Jsou všude. A jsou velmi kreativní. Neomezují se totiž na strohá sdělení typu „Nevstupovat“, jak jsem použil v titulku. Na rozdíl od Čech, kde se dají nejvíce potkat hlášky typu „Vstup zakázán“ či moderněji „Soukromý pozemek“ v Británii se vám sdělením nebo grafikou snaží i vysvětlit, proč vám něco zakazují, nebo co konkrétně.

Například potkáte-li na svých cestách řeku, potok, rybník či jinou nádrž, velice pravděpodobně najdete i upozornění, že je zde zákaz koupání, ale i plavání, což zřejmě není totéž, či dokonce skákání do vody! A je zcela jedno, že jde třeba o říčku, kterou byste přeskákali po kamenech nebo v horším případě po kolena přebrodili. Jakákoliv možnost namočení je prostě vyloučena. Mimochodem, k tomu koupání (a teď prodávám, jak jsem sám nakoupil) navrhnout prý Angličanovi u rybníka „pojďme se vykoupat“ v něm vyvolá asi takový úžas a zděšení, jako kdybyste mu navrhli chytit kolem běžící veverku a zaživa jí sežrat.

Jiný příklad. Byli jsme se v Tonbridge podívat na místní hrad. Takové rozvaliny parkového typu s funkční budovou a věží uprostřed areálu, to vše na malém kopečku přímo v centru města. Vedla tam oficiální cesta i zjevně vyšlapaná zkratka. Po pár krocích na zkratce potkáte ceduli, že tudy to není vhodné. Pokud ji ignorujete, jako my, za dalším ohybem cesty narazíte na ještě vemlouvavější verzi upozornění, že to vážně není dobrý nápad. Vrátili jsme se. Oficiální cesta nás zavedla na jakési zatravněné bývalé nádvoří, kterému vévodila cedule že „je zde nevhodné provozovat míčové hry“. Je pravda, že plácek na fotbálek to byl jako vyšitý. Hrad byl sice zavřený, ale výhled na městečko sliboval sousedící vršíček, kam vedla legální cesta i se zábradlím. Nahoře ovšem pro stromy nebylo vidět zhola nic, jen několik cedulí, které varovaly před prudkým svahem. No,… malí čeští nezbedové by tam mohli v klidu bobovat bez dozoru rodičů, ale Britové to vidí jinak.

Přes to všechno mi ale v hlavě nejvíc utkvěla jedna z prvních cedulí, které jsem v Londýně potkal. Bylo to na Trafalgarském náměstí, kde byly strohé cedule „No Entry“, které vyčnívaly z vody fontánových bazénů. V tom listopadovém větrném odpoledni to ve mně zanechalo nesmazatelnou vzpomínku.