weby pro nejsevernější čechy

Čtyři dny v lese S – 8 – Skaliska

Ještě jedno místo jsem v těch slavkovských končinách nechtěl minout – Svatošské skály. Ukryté na půl cesty mezi Loktem a Vary Karlovými byly ideální zastávkou v den, kdy už jsme se pomalu vraceli do svých domovských pelechů. Místo opěvané, doporučované a hlavně místo, kam většina aut má cestu zapovězenou. A to je skoro vždycky plus.

Tři kilásky pěšky po asfaltu se dají zvládnout za chvíli a když se jde podle vody, nikdy to nebývá drama. I s těmi hrozny cyklistů se člověk nějak srovná, takže po krátkém lehkém výšlapu jste tam. Otevře se před vámi … jak to říct … takové světlé místo …. a to je ono. Na jedné straně ony skály, a na té druhé (naštěstí té naší) hospoda s velkou terasou. Pokud v mých slovech zacítíte stopy despektu, nenechte se tím otrávit – to místo je krásné a my jsme tam strávili krásný, prosluněný čas. To jenom ze mě mluví oko toho člověka, který vyrostl mezi pískovcovými skalními věžemi Českosaského Švýcarska a jejich velikost a četnost má už jaksi v genech. (A to jaksi pomíjím všechny čedičové štíty v mém okolí, po kterých jsme lezli od nepaměti.)

Takže vyjdete na tu hospodskou terasu, dáte si třeba pivko, nebo co je libo …. a můžete se nerušeně kochat. Ty skály jsou jiné, než jaké znám ve svém okolí. Především jsou žulové, což je v kategorii šutrů úplně jiná opera, a což je činí výjimečnými. Tak jako mnohé jiné štíty mají i svůj příběh, tak jako jinde se i tady na jejich vrcholky sápou barevně strakatí lezci a lezkyně, ale navíc ony mají u své paty tu vodáckou řeku Ohři. Snad proto je to místo trochu magické, protože asi právě z vodní hladiny se vám nejvíc přihodí ten dojem, že přijedete k tomuhle místu, uděláte aaaach, a na celé řece, ani před tím, ani potom, už takovou věc neuvidíte. I tím, že jsou malé, jsou vlastně unikátní. Takový místní klenot. No … klenůtek.

P7242035m.JPG