vybezek

ilustrační foto: Jakub Trmal

Nejdříve bych to měl asi celé vysvětlit. Moji prarodiče mě nejenže brali na nádraží, oni se mnou samozřejmě i jezdili. Ze začátku to byly takové ty malé výlety do Šluknova a zpátky, pokračovalo to celodenními vlakovými výlety, kdy jsme vlastně na pevnou zem skoro nevstoupili a celý den trávili jen ve vagónech. Čím jsem byl starší, toužil jsem jezdit víc a víc, a tak jsme nakonec plánovali týdenní výlety okolo republiky. Ale nemyslete si, že jsme jen tak nastoupili do rychlíku a přejeli z bodu A do bodu B, tak to vůbec nebylo. Každý den začal nasednutím do malého motoráčku, kterým jsme se od zastávky k zastávce kodrcali celý den, součástí toho bylo třeba i deset přestupů za den. Když se den chýlil ke konci, dojeli jsme do města, kde jsem si už předem zařídil nocleh. Ptáte se, co jsem z toho asi měl. Dobrá otázka, dneska si jí taky pokládám a až po chvíli si to uvědomím. Lákaly mě ty dálky, ty kilometry, ty nepoznané tratě. Ve vlaku jsem si ani moc nečetl, neposlouchal hudbu, nic takového. Celé dny jsem si jen povídal s babičkou a pozoroval dění okolo.

No a teď je léto, čas dovolených, koupání, výletů a podobně. V autě je horko, v autobuse jakbysmet a na kolech všude daleko. Jak se tedy někam dostat? No jistě, jediná rozumná volba je vlak. Jenže vlak má svá úskalí a není jich málo. Projezdil jsem většinu tratí v republice, vyzkoušel snad všechny vlaky v Česku, takže snad mám to právo s trochou kritiky přiblížit tuhle problematiku.

NÁDRAŽÁCI (odnož lidské rasy) – Je to smutné, ale největším problémem je podle mě personál, obsluhující vlaky či sloužící na nádraží. Hledat milého a ochotného člověka na dráze je jako hledat jehlu v kupce sena a to doslova. Pro lepší představu zde dám k dobru můj vlastní zážitek: Jednoho dne si to vesele vykračuju na nádraží, když v tom uslyším křik a to i přes nahlas hrající hudbu ve sluchátkách. Asi se teda něco musí dít, takže si vyndávám sluchátka a vzápětí dostanu vynadáno, jak jsem si dovolil jít přes koleje. Omluvím se a s tím, že už to nikdy neudělám (což samozřejmě není pravda), pokračuju do vestibulu, abych si koupil jízdenku. V okénku nikdo, tak čekám. Po pěti minutách dorazí slečna pokladní s výrazem značně neveselým. Když jí řeknu, že bych potřeboval poradit, co pro mě bude nejvýhodnější, dostane se mi pohledu, který bych nepřál ani mému chemikáři. Nakonec přeci jenom s lístkem v ruce odcházím na perón, úsměv mi ale z tváře zmizel. Když přijede vlak, pozoruji skupinku lidí s kolem, jak nešťastně bloumá okolo vlaku, a neví, kam ty zpropadené bicykly má dát. Slituju se a poradím, kde je prostor na kola. Průvodčí tuhle scénku z dálky pozoruje a dělá, jako by tam stál jen náhodou.  Asi neví, že je tu od toho, aby s takovými věcmi pomáhal on.

NÁDRAŽNÍ BUDOVY (tam, kde to smrdí) – Co vás dál může odradit od takové vyjížďky vláčkem? Možná budova, přes kterou se musíte k vlaku probít. Je sice pravda, že hodně těchto budov už prošlo rekonstrukcí, ale svoji pověst (a odér) si sebou nesou stále. Když už najdete lavičku, kterých je všude pomálu, není od věci si zkontrolovat její povrch. Bláto, voda, žvýkačka nebo flusanec, nic z toho není výjimkou. Záchody na většině nádražích jsou, to ano, ale jejich použití omezuju do té míry, že na ně nechodím. Raději si počkám na ty ve vlaku, protože (a je to zvláštní, přiznávám) bývají čistější. Automat na kávu najdete v nádražních budovách taky, ale nápoje, které ze zanesených trubek vytečou, nemívají valnou chuť. A kdybyste snad chtěli do nádražní restaurace, i taková možnost tu většinou je. Obvykle jsou to ale podniky, kam se schází spodina města, takže jejich návštěva je na vlastní nebezpečí.

JÍZDNÍ DOKLAD (drahej kus papíru) – Pokud se díváte na cestu vlakem po ekonomické stránce, vyjde vás asi nejdráž, když srovnáváme s autobusem či autem. Existuje sice systém slev, ale je tak komplikovaný a zamotaný, že se v něm vyznají jenom sami nádražáci (často ani ne) a já. Když jsem si chtěl nastudovat, co všechno je možné použít za slevy, čekalo mě asi šest stránek, popsaných drobounkým písmem. Naštěstí teď už je tu internet a s ním možnost si na internetových stránkách Českých drah zadat odkud kam jedete, jestli pojedete zpátky anebo jestli jedete sami. Systém vaši cestu vyhodnotí a poradí vám tu nejvýhodnější jízdenku. Takovou přípravu před delší cestou doporučuji, protože jestli si chcete nechat poradit přímo na přepážce, tak jste málo pozorně četli odstavec o nádražácích.

Už mi ale připadá, že slov je nějak moc, takže takhle bych to pro tentokrát uzavřel. O dalších částech cestování vlakem se rozepíšu zase příště.